BLOG | KDO JE OFÉLIE | ILUSTRACE | MALBY NA TEXTIL | TIŠTĚNÉ | KONTAKT


prosím o strpení, blog je v "rekonstrukci", tudíž tady nic nefunguje. (snad už nefungujou "jen" rozřazení článků do rubrik..)

Není mu konce

23. october 2015 at 19:43 | Ofélie
Dámy a pánové,
končím.

Končím po úžasných a spokojených pěti letech (!) s "virusem", poněvadž jsem byla asi moc chrtivá a chtěla jsem si sem nastřádat všechny své fotografie a kresby, leč galerie.cz nemá takovou kapacitu, jakou bych si přála a já ji před pár články naplnila. To má za důsledek, že se vám nemůžou tady zobrazit žádné obrázky, ni fotografie. Asi polovina se mi jich z blogu omylem smazala. Mnojo.

Těžko se opouští tak vypiplané dítko, kolik blábolů jsem sem asi stihla napsat... Ale nebojte, nepřestanu v internetovém světě pobuřovat a poučovat. Přesouvám se jen o kousek vedle, do nového, čistého (a s plným prostorem v galerii, juchů!)

Po kliknutí na obrázek se dostanete do jiného světa :) (P.S.-Už na vás čeká první článek, jako vábítko.♥)


A ještě druhé P.S.- Budu vám tentokrát neskonale vděčná za komentáře u toho článku na novém blogu, chtěla bych přesvědčit Standu, že mám právo na své místečko v Autorském klubu i s tím novým batoletem. Děkuji!
 

Každý má svoji úchylku...

19. october 2015 at 17:08 | Ofélie |  Random
Píšu si totiž seznamy.
Píšu si do tabulky, co jsem za den snědla. Vybarvuju si jednou barvou co mi dělalo největší potěšení (hezkej večer s milým o pizze, víně a olivách, nebo vyrábění sushi s mým mladším bráškou, švestkové crumble k nedělní snídani a sobotní indická večeře se spoustou navařeného jídla) a další barvou, co bylo ultra zdravé a tělu prospěšné (zelená šťáva, fermentovaná zelenina, božskej salát nebo vyvážená porce luštěnin, obilnin a zelené zeleniny). Vypočítávám, jestli jsem snědla dostatek bílkovin.


Píšu si totiž další tabulku, ve které si plánuju tréninky. Plánuju si, abych měla dny odpočinku a práce pro konkrétní část těla. Plánuju si tréninky tak, abych se zlepšovala. (Např.u dřepů na jedné noze, abych dala každý týden alespoň o jeden navíc.) Mým největším snem je umět chodit po rukou (tedy udělat stojku na natažených rukách), sepsala jsem si všechny možné cviky, které mi k tomu dopomohou a plánuju si vždy tréninky týden-14 dní dopředu...

Vivat minimalism

17. october 2015 at 15:49 | Ofélie |  Random
Já tomu internetovému světu nerozumím. Když člověk píše články básnířsky zastřeně a střípkovitě, lidé je chápou a pisálka komentáře těší. A když si tedy pisálek řekne, že by mohl psát víc otevřeně a popisovat ta fakta svého bytí, nese se to s neporozumněním.
Neumím psát tak, abych obsáhla celou svoji hlavu.

Člověk pak zjistí, že píše vlastně na blog proto, aby se k jeho titěrným myšlenkám konečně někdo vyjádřil. Že jsou to ty výkřiky, které nestačí povědět tužce a papíru, že nestačí je zmateriálnit barvou, přes kterou někteří lidé lépe slyší (haha, tím myslím samozřejmě postování akvarelů a tuší na sociální média :D ). Ty myšlenky, které člověk chce zveřejnit, protože se za ně nestydí, ale v reálném životě asi nikoho kolem moc nezajímají a tak má potřebu je sdělit alespoň jinde.

Stejně mě nikdo neposlouchá.
Život se mi trochu stočil.
Bydlím teď dvojmo. Že přes týden ve staré kovárně uprostřed Prahy. Bílý starý dům, přestože vymalovaný, vevnitř cítíš, že to tepe. Všechny ty jiskry, temno, žhavý oheň ve kterém se tvoří... Z toho domu to dýchá i přes vybílené stěny. Kulaté stropy, vysokánská půda s dřevěnými trámy uprostřed, voňavý sklep a roztomilý dvorek do ticha vesnice uprostřed velkoměsta. Do pokoje lézt po bílých dřevěných "mlynářských" schodech, široké dveře, pokoj se šikmou střechou a tím krásným trámem uprostřed... Je mi tu dobře. I když mám v pokoji krabice s knihami a laky, i když se topí jen dole v kamnech a nahoře je zima. I když je sprcha jen koutem v kuchyni, kde donedávna nebyla ani lednička, jen dřevěné police. Ale tenhle dům stále dýchá a žije příběh, který je tak trochu pohádkový...
 


O stesku po cestě a nedůvěře k pravdě

1. october 2015 at 20:11 | Ofélie |  Random
Stýská se mi. Stýská se mi po těch nekonečných horách, hlubokých údolích, růžových západech slunce, po zpocených ponožkách, po pastevcích s koňmi a obrovských orlech, kteří nad námi kroužili ať pršelo, nebo pražilo slunce. Stýská se mi po něčím trochu děsivém chladu, který člověka obklopí, když vyleze nad 4 tisíce, a stýská se mi po mrtvolném vedru a žáru v nižších a přesto pustých horách.
Stýská se mi po Himálajích. Tak lehce mi k duši přirostly, tak těžko se odmilovává...

Jezdím teď každý den zas na kole do školy. Tam a zpátky. Tam a zpátky. Naprosto zbytečně tam, konečně zpátky. Mučí mě to. Poslední rok a prý ten nejzábavnější. Tak jo. Já totiž umírám srandou.


Alespoň přečtu spousty knih, alespoň ve škole vyřizuju všechny "internetové věci", čtu články, alespoň si mám kdy kreslit deník, alespoň mám čas na to, abych chvíli seděla a přemýšlela.
Jsem zvyklá na to, že se vzdělávat musím sama. Ale nedokázala jsem se smířit s tím, že do té instituce stejně musím chodit, přestože mi je k hovnu. Vadí mi ten čas, který můžu strávit něčím celostnějším, pořád mě někdo vyrušuje z mého učení se. Musím se přetvařovat, tvářit se, že mě zajímají ty ploché odrecitované žvásty, když bych si mnohem raději zjišťovala tu o metabolismu bílkovin, tu se učila španělskou gramatiku, četla rozhovory s moudrými lidmi, nebo četla science články v angličtině... Tedy vzdělávala se, ano. Ale sama.
Klasická škola, (pro mě tedy už jen ten poslední rok na osmiletém všeobecném gymnáziu,) není ve své současné podobě kompetentní vzdělat člověka. Učí ho pouze opičkovat, neučit se věci komplexně, ale rychle se naučit nazpaměť spousty povrchních faktů. A to mě žere. Nechápu, proč bych se měla "učit" věci, které stejně zapomenu- a že to tak většina lidí má. Něco se odpapouškuje, člověk se to bez přemýšlení našrotí, sepíše to do papíru, ten se označí a člověk v tu ránu ono našrocené zapomene.
Ale mě ty věci zajímají, (samozřejmě, jako ostatně každého člověka, ne všechny- z fyziky si vždycky budu vybírat jen ty záhadné věcičky, v angličtině se nikdy nenaučím názvy časů..) a chci je vědět. Chci vědět, proč tohle je tak a tamto jinak. Ale na to není čas. A je nás hodně, takže vlastní názor nemá člověk šanci sdělit, není prostor pro debatu ani pro vysvětlování. Prostě to tak je a tečka. Nepřemýšlej o tom, jen se to nauč.

Nebudu tohle téma rozvíjet, je to spíš na samostatnej článek a já to takhle přece mám už hrozně dlouho. Tudíž není potřeba se o tom opět zmiňovat.


Snažím se vědět víc o světě ze všech stran. Ráda si hledám svoji cestu sama a tak mi nestačí, když mi někdo řekne, že bych měla jíst tohle a ono, jelikož je to zdravý. Musím si zjistit, proč je tomu tak. Co to dělá s mým tělem a co dělají jiné věci s mým tělem. Zjistit si, proč to tak funguje. Podívat se na věc z více úhlů a pak teprv tomu začít třeba věřit. Když jsem začala sportovat, šla jsem až do chemických detailů metabolismu, tvorby aminokyselin a vlivu hormonů, vnějších vlivů, co to dělá se stresem. Nevěřím všeobecné pravdě, je to takový můj zlozvyk. Když je něco strašně jednoduché a výhodné, skvělé, úžasné, vždycky na tom je něco divnýho.
Ano, není to správná cesta, všechno zpochybňovat. (Teď budu zpochybňovat i svůj vlastní názor... :D) Ale není správná cesta věřit faktům tak, jak jsou. To mě naučila škola. Že nic z toho, co nám někdo říká, nemusí 100% tak být. Přijde mi, že pravda vůbec neexistuje. Že všechno je relativní a nikdy nemůžeme říct, že je to pouze tak. Proto každý si musí najít cestu svoji. Naprosto jinou než ostatní. Zjistit si, jak to funguje jemu.
Díky tomuhle zlozvyku se mi samozřejmě točí život taky jen okolo některých věcí. Všechno si vyrábím sama. Míchám si směsi koření, vyrábím rostlinnou majonézu i salámy, vyrábím proteinový tyčinky, šiju si šaty, vyrábím si boty, míchám si zubní pastu a šampóny, suším psovi maso a míchám mu večeře, stříhám si vlasy a kolo, které mi složil z dílů přítel, si opravuju, lakuju, montuju, pěstuju si bylinky, vyrábím tempeh.... Vlastně se celý můj život točí okolo tvoření mého světa a okolo péče o schránku, ve kterém bydlím.
A možná mi věci déle trvají, poněvadž si musím na pravdu vždycky přijít sama.
Asi je to svazující. Máma říká, že bych měla někdy taky chodit s kamarádama do hospody, že přece celý život budu vařit a zašívat ponožky. Že si nemám ten čas ubírat i teď. Ale já se tím uklidňuji. Mám pocit, že mám vládu sama nad sebou a že žiju s účelem.

Možná proto potřebuju jednou za čas vypnout. Tak moc mě těší tenhle normální život neřešit. Nechtít po sobě pořád nějaké výsledky. Nebýt k sobě přísná. (Nebo alespoň jiným způsobem..) Řešit jen to, kdy mám hlad a jak krásné je slunce.
Proto mě to pořád tak táhne do lesů, do hor, na pusté moře a k nebi. Mít nějaký vyšší pocit, že dělám věci dobře. Ujistit se. A vždycky, když stojím nahoře, tak blízko nebi, na vrcholu, kam vede ne nejjednodušší cesta, když skoro "slyším bohy"... Když slyším, jak Gaya dýchá a jak silná je. A jak krásný a nekonečný ve vědění ten náš svět je... A jak jsme maličcí. Když mám pocit, že jsem něčeho takového součástí, moje duše vrní.


A právě teď stýskám si, pilně cvičím, snad doufající, že se tam brzo dostanu znova, tak abych byla připravená. V zimě snad pojedeme do Rumunska na sněžnice. A podzimní prázdniny snad strávíme s Balúem v Tatrách. Snad. Já ani nevím, k čemu se upínám, ale k něčemu abstraktnímu směřuju, jinak bych se tady zbláznila.
Po dvou měsících v Indii jsem tady nevydržela ani týden a musela jsem odjet do Polska k moři. K mé lásce, však vy víte...-do studeného větru, studenějších vln a vůně a šumění borovic na písečných plážích tam. Když dojedu k Baltu, je to vždy jako vstoupit do snu. Tam vyřeším všechny své problémy, tam se vzchopím z nešťastné lásky, tam učiním životní rozhodnutí a dostanu vnuknutí.
Tam.
Ne tady.

Člověk by měl umět najít krásy všude. Tam kde žije, i kdyby se celý život z místa nehnul. Jenže já se hnula a viděla, jak krásně je s domečkem na zádech a s bolavými nohami. Nejde mi tolik o to, kde, ale jak. A přesycené materiálno mého "normálního života" mě tíží tak, že těžko můžu tak lehce vzlétnout. (Vzlétnout k trůnům bohů, nejlépe, že.)


Fotky v článku:
1. a 2. Himálaje ze "spodu" a z vrchu
3. část našeho "komunistického spolku" (komunistický proto, poněvadž se dělíme o vše :) )
4. pokoj při bouři s papírama
5. trochu rozrostlejší komunistický spolek- vínová sešlost v mém novém bydlení
6. a kompletní komunistický spolek i s mužnou částí: nakupování na trzích v Gdaňsku

Spadnout na střechu světa

25. september 2015 at 20:09 | Ofélie |  Random
Tak moc jsem se těšila! Už jsem chtěla zažít ten prach a ostré slunko, šedožluté barvy a bílé vrcholky, těšila jsem se po 3 dnech na cestě stát uprostřed těch majestátních hor, dýchat horský vzduch a slyšet jak vítr skučí mezi rozsedlinami a skalisky... Chtěla jsem odhodit batoh a rozeběhnout se.
Ten let měl trvat hodinu, měla jsem se za hodinu dostat z dusného rušného Dillí přímo do srdce indického Himálaje.

Celou cestu jsem byla přilepená na okýnko, zrovna svítalo, světlo se postupně prodíralo skrz nekonečné bílé peřiny, opatrně položené na indické krajině. S nosem na skle jsem si představovala, jak po těch měkkých kopečkách peří běžím, cítila jsem pod nohami hebkost a trochu chlad, cítila jsem, jak vata křupe, když se jí dotýká mé chodidlo. Když byla oblaka řidší, noha mi propadávala, skákala jsem jen po těch pěkných, vypasených. Některé nebyly jemné, spíš jako hřbety oveček, ale většina měla na povrchu jakýsi jemný povlak, pár studených jazýčků, které mé nohy obklopily při každém skoku.


Místy se ovečky rozestoupily a viděla jsem vrcholy. Ostré, vysušené a pusté vrcholky s barvou písku. Nekonečně přitahující. Jako by volaly "pojď". Bylo z nich cítit nepříjemné vedro žhnoucích paprsků, které na ně putovaly mnohem kratší cestu než na zelenou krajinu v nížinách a zároveň z nich šel neuchopitelný chlad- chlad odcházející noci a chlad pusta, žádný život na nich nebyl. Ne nadarmo se těm vrcholkům přezdívá "trůny bohů".

Přestala jsem po oblacích přeskakovat, pořezala bych se o ty zuby prodírající se skrz.

Byla jsem šíleně unavená, několik dní vpodstatě bez spánku- spala jsem nárazově vždy jen tak 2 hodiny. V letadle, na letišti, před letištěm... Celou dobu v jednom oblečení, bez karimatky, bez deky. Tak jak jsem byla, lehla jsem si a zdřímla si, s batohem zaháknutým za ruku.
Ale zároveň ve mně všechno běhalo. Hrozně moc jsem se těšila. Hrozně moc jsem chtěla vidět tu (další) krásu. Hrozně moc jsem chtěla stát na zemi a vědět, že už nikam nepoletím. Vidět všechny ty lidi. Psy. Krávy. Mihotající se praporky ve větru. Procházet se uličkami. Běžet do hor. Poznávat.

A pořád jsme tam nebyli. Rozhodně to byla víc než hodina. Alespoň v mé hlavě. A taky jsme začali kroužit. Chvíli letadlo prudce klouzalo doleva, chvíli rovně a pak zase zpátky, prudce doleva. Nahoru. Dolu. Po asi tři čtvrtě hodině nám kapitán stručně a se silným indickým přízvukem oznámil, že se vracíme do Dillí.

Nikdo nevěděl proč.

Byla jsem tak zklamaná. Unavená. Usnula jsem. Můj přehřátej mozek asi nezvládal přemýšlet a zase něco rozebírat a řešit.

Láska na první pohled

21. september 2015 at 17:48 | Ofélie |  Random
Že člověk Indii a zvlášť Dillí buď miluje anebo nenávidí. A já vím, že patřím do první skupiny a spadla jsem do toho po uši.
Nějak ale do poslední chvíle (jako obvykle) nebyl čas na připravování (duševní i materiální), nebo na rozmejšlení. Ani na uvědomění si, co se vlastně děje. Balila jsem si den předem a ten den ráno a to, že letím do Himálají mi došlo až, když jsem vystoupila z letadla v Dillí.



Slávek

27. august 2015 at 12:40 | Ofélie |  Random
V červnu jsem od přítele dostala vysněný fotoaparát- japonskou, 45 let starou Jashicu. Kompakt, který toho zažil víc než já, s pár nepochopitelnými vychytávkami (ať již užitečnými, nebo focení komplikujícími..), módní výstřelek technologie dávné doby. Jashica …..., nepochopitelný fotoaparát na kinofilm. 45 mm pevný objektiv, okýnko na "koukání skrz" uplně mimo pohled objektivu, tudíž fotky jsou povětšinou naprosto jinak ořízlé, než člověk chce. Ostření naprosto úplně jinak, než u jakéhokoliv jiného fotoaparátu- obraz, když je nezaostřený, není prostě rozmazaný, ale rovnou rozdvojený a člověk se k zaostření dostane přes spojení těch dvou obrazů přes sebe. Manuální přetáčení políček filmu páčkou, (a akt přetočení spojený s typickým zvukem je vždy ještě větší odměnou, než samotné zmáčknutí spouště ve správnou dobu), rozbitý měřič expozice, tudíž hodnoty času a clony člověk nastavuje podle intuice a dřív než po vyvolání fotek neví, jestli vyfotil tmu nebo světlo.
Pojmenovala jsem ji Slávek, i když Jashica je asi spíš dáma a moc japonské jméno to není. Každopádně jeho nastávající jméno přesně vyjadřuje náladu, kterou foťáček oplývá. Bizardní, všechny potíže s trháním filmů, růžové a žluté fleky přes fotografie, barevné jiskřičky, které dělá, zároveň když se člověku poštěstí, vytvoří neuvěřitelně krásné, atmosférou přetékající fotografie (kterých třeba také časem dosáhnu?), celý akt focení je mnohem silnější.
Zažila jsem si s ním už i pár obrečení situace, když M špatně natočil film, takže fotky z úžasného týdne na výletě jsou nenávratně ztraceny (vlastně ani nebyly nikdy vytvořeny). Když M jel na kole se Slávkem přes rameno a tomu se utrhl popruh, tudíž foťáček spadl a odřel se úplně všude. Když jsem místo smotání filmu zpět do kovového obalu po dofocení otevřela dvířka a celý film osvětlila. Když jsem jeden film vevnitř zatrhla a tím pádem taky zničila. Když přestala fungovat spoušť. Když přestala fungovat expozice. Když zase spoušť fungovala. Když jsem zjistila, že všechny fotky jsou úplně jinak ořízlé, než jak to člověk vidí v okýnku.
To, že focení na film není úplně levná sranda. (Už několikrát jsem zaplatila peníze větší, než je cena samotného kompaktu...) To, že jsem z Indie mohla mít mnohem hezčí fotografie, protože se Slávkem ještě neumím tak, jak bych chtěla. To, že asi brzo z mého života zase odejde, jelikož katalyzátory Jashic se v těhle letech hromadně ničí a nejdou opravit. (Přecijenom 45 let je krásný věk...)

Ale přesto, Slávku děkuji ti, že jsi teď členem mé rodiny, přinesl jsi mi do života nové štěstí a lásku k okamžiku. : )


(Jo a chtěla jsem vám SAMOZŘEJMĚ říct, že už jsem zpátky, že jsem Česká a ne Tibetská, už ani Indická. A že dnes jsem si přinesla vyvolané fotky, tudíž je co nejdřív nahraju a nějaká slova připíšu. Je vtipné, že jsem sem ještě pořád nedala ani všechny fotografie z toho měsíce stráveného ve Švédských horách, ani z doby, co jsem pracovala v Alpách na oslí farmě, obojí z minulého léta... Ale polepším se. Jen "čekujte" blog, zas brzo odjíždím, ale články přednastavím. Jo a založila jsem si Instagram, takže už v tom taky jedu. Jo a na flér přibyde spooousta vychytávek. Snad tady zpátky v Čechách neumřu z přebytku spojení se světem.)

Hrát si a vnímat

21. june 2015 at 18:29 | Ofélie |  Random
Snažím se více si zase hrát i když to v mém uspěchaném světě moc prostoru nemá. Těším se z objevování nových, těším se z bloumání po cizích místech, bez cíle s cílem objevit něco, co nevím co bude. Když člověk zapomene na to, co musí dělat a dělá to, co skoro zapomněl. Najednou máme srdce lehčí.

A že jsme chudší o to, o kolik méně si hrajeme.

O co méně si hrajeme, o to víc snů a kouzel na nás křičí bez odezvy.

Je mi krásně, když vím, že moje docházka do ústavu teď na chvíli zas končí. Že budu dítětem. Že budu bloumat. Žít pro slunce a vstávat brzo, protože se těším do života. Že zapomenu na to, co se žádá a budu jednat v přítomnosti. Uspokojit duši krásou světa. Však tak dlouho dychtí po životě opět jen na cestě. Zmizí ty povrchní potřeby, kolik věcí by za den člověk měl stihnout a vyplujou na povrch čisté a naivní chtíče. Zase budu cítit hlad a těšit se potom na každé sousto a padat ke spánku unavená a ne proto, že už je čas a měla bych. Že mě zase unaví zkoumání krásy světa kolem a ne stres a starosti. Nebude existovat slovo nestíhám. Zase budu žít jen v ryzí přítomnosti. Slunce. Večerní rosa. Horké rýžové nudle s olejem a pálivým kořením. Bolavé uťapané nohy. Konečně si zase zasloužím žití.

Dlouho jsem nepsala deník. Jednou za pár měsíců jsem ho vždy otevřela a ani nedokončila zápis. Byla jsem sama sebou zhrzená. Že žiju tak, jak nechci a že žiju to, co odsuzuji. Že neběhám bosky ve vysoké trávě a že nelezu na jabloně. Že jdu za tím, co se má. Práce. (Tedy malování a tvoření ne pro mé srdce, ale pro lidský chtíč. Ať již po kráse, nebo po materiálnu. Ono to obojí se sebou souvisí.) Být homogenní s ostatními lidmi v ústavu. Neptat se a nemít nároky. Zároveň žít ve školou uměle vytvářeném stresu. Chovat se správně, abych vycházela se všemi lidmi. Ladit se pořád na tu vlnu, na které je společnost, abychom spolu všichni dokázali komunikovat a nikdo tak není ve svém vlastním světě, ale všichni v tom společném. Ve všem tom zmatku dá práci uvědomovat si, že si stres vytváříme sami. Že vůbec být nemusí. A na to se těším. Že se očistím, mysl i tělo.



Miluju vůni a chlad čistého povlečení. Skákat do kaluží. Nechat se hladit na zádech sluníčkem. Spojovat ruce za zády. Čuchat přicházející bouřku. Brouzadat nohy ve večerní vysoké trávě. Vyndavat horké čisté nádobí z myčky. Česat si vlasy. Drbat lidem nohy. Vůně malin a jahod. Lehat si holým tělem na prohřátou hlínu, když už kolem vzduch chladne. Běhat po nekonečném zvlněném poli. Snídat za východu slunce. Bořit nos do Mikolášových vousů. Toulat se po lesích lukách s deníkem pod paží. Rozpouštět čokoládu v prstech. Šimrat sama sebe na nohou.
Letní bouřky. Protahovat se po ránu. Zvedat kočky ze země. Nahá lidská těla. Bořit prsty do psí srsti. Tisknout nos na sklo a dívat se na nečas, kterého nejsem nucena být součástí. Vařit ze zbytků. Odlizovat roztékající se zmrzlinu z dřívka. Čuchat štěňátkům k uším.
Miluji lidi skákající přes švihadlo. Koukat do nočního nebe. Magnety. Let chrousta.
Ráda se jen dívám, pozoruji a nezapojuji se. Mám otázky. Zkoumám výrazy obličejů.
Mám ráda lidské ruce. Člověka celého, jak vypadá, když tvoří. Zvuk šicího stroje. Vůně listí a hlíny. Silný zelený čaj. A vůni hořké kávy (i když ji nepiju). Prskavky. Loupání pomerančů. Usínat po obědě na zahradě. Ježka z klece vyndavat, abych ho tam mohla zase dát. Kotrmelce. Drátěné drbátko do vlasů. Černé olivy. Pastelové krajky pod oblečením. Navlékat jehlu. Tlusté pastelky. Šum nekonečných lesů. Tancovat, když mě nikdo nevidí. Štěkat na psy. Zahryzávat se do melounu tak, že ti teče všude. Dívat se, jak tráva roste.

Být šťastný z okamžiků. Být nezkažený společností. Být zase malým dítětem s čistou myslí.

Je tolik věcí, které jsou na našem světě krásné.


Krása světa je nekonečná. Už jenom člověk sám je tak nádherná a fascinující věc. Že se udržíme jen na špičkách. Že máme rozdílné rituály a chutě. Každý vidí svět jinak, jinak cítí a jiné věci ho dělají šťastným a naplňují. A přitom vlastně jednáme všichni stejně.
Holá kůže, pod kterou jsou vidět klouby, úpony a svaly.. Vlasy. Žilnaté ruce. To, s jakou lehkostí se nám střídají v obličeji emoce.
Lidé se nemají rádi, dívají se do zrcadla s odporem, ale proč? Jak se asi musí cítit všechny ty buňky, když pro nás celý život tak pilně pracují, snaží se dělat vše nejlépe jak umí a my je akorát odsoudíme, aniž bychom si uvědomili, že nic není zadarmo a jim to musí dát takovou práci. Jaké to asi je- pracovat a nedostat za to nikdy žádnou odměnu, milé slovo, pohlazení. Že celý svůj maličký život pro nás pracují bezzištně a nikdo je neocení. Proto pokaždé, když si vzpomenu, chvíli se zastavím a všem svým buňkám poděkuji. Řeknu jim, že jsou úžasné, krásné a šikovné. Že mi záleží na tom, aby byly zdravé a měly se dobře, jelikož si to zaslouží. Zaslouží si, abychom je v jejich práci povzbuzovali. Abychom jim jednou za čas řekli, že jsou šikovné a milujeme, co pro nás dělají. A že ony pak začnou dělat neuvěřitelné a krásné věci, jelikož jim konečně někdo dodal sílu a pocit, že jsou tady k něčemu, to vám zaručuji. Nikdo totiž není naplněný a šťastný, dokud si neuvědomí, že zde má svůj cíl a svět že ho ocení.

To, s jakou jistotou se za námi každý den vrací slunce. Že je tolik věcí, které můžeme jíst. Že každý nějak voní. Kdo by neměl rád ten pocit, když ho ovane teplý letní vítr. Když je kolem zima, ale naše černé tričko chytá sluníčko a to nám praží do zad. Že můžeme skočit do studené vody a za chvíli nám bude akorát. Že můžeme číst knihy. Že je svět tak akorát velký, abychom ho znali, ale nikdy nepoznali celý. Že se jako lidé setkáváme a sedáme spolu, abychom vyjádřili pocity.

A marno je všechno kázání
a marna všechna práce,
nám hvězdami provždy souzeno
ach! milovat se a prát se.
Neruda v Písních kosmických (jedna z nejkrásnějších sbírek básní)

Svět nikdy nebude jednoduchej. A proč by. Však je tak krásné objevovat svoje hranice, kdy jsme šťastní, kdy naplnění. A že ke konečné čáře asi nikdy nedojdeme.
Ofélie

(fotografii jsem ukradla mému milému. )

Paráda, Ofélie na VeggieParade!

18. june 2015 at 19:14 | Ofélie |  Random
Tak! Je to tady. Tuhle sobotu proběhne v Práglu všemi milovaná (žejo!!!) Veggie Parade. A nebyla by to Ofélie, aby se tam neochomítla se svými prácičkami (ve Stromovce bude konečná sešlost po pochodu- výborný jídlo, přednášky, stánky a krásní lidé...). Takže kdo by chtěl nějakou maličkost od mé maličkosti, má maličkou příležitost.

Však chápejte, nestíhám nestačím, do Indie nemám ani vízum, tož samozřejmě dělám všechno jiné, než co bych měla a co hoří. Maluju taštičky, kuchtím šampónky, skládám vůně, míchám zubní pasty... Na poslední chvíli všechno ocedulkovávám, došperkovávám, přišívám odkazy, mašličkuju a nadepisuju.
Pro všechny Pražáčky a prostě ty, kteří se chystáte na Veggie Parade, pro mé milé z blogu, kteří tam třeba zavítají, najdete mě tam u stánku, i s Balúem a když se s tím červeným psem pozdravíte a zavoláte na něj jménem, k nákupu přidám nějaké malé štěstíčko:)


Tašek nákupek bude!, od klasicky béžových přes růžové, zelené, barevné... Motivů bude hodně, výtvorů pomálu, může se malbička opakovat nanejvýš třikrát ve více barevných a kompozičních obměnách, ale věřte, že nikdo nebude mít tašku stejnou!

šampónky, co budou k mání:

Levandulový s aloe, šalvějí a santalovým dřevem pro mastné hlavičky, zklidňující.
Lesní s kopřivou, geránií, pačulí a cedrovým dřevem pro mastné hlavičky s lupy.
Citrusový s měsíčkem, pomeranči a meruňkou pro zesvětlení a proti lupům.
Svěží kořeněný s geránií, kopřivou a břízou pro urychlení růstu vlasů.

A speciálně pro červené hřívy bude rooibosový šampónek se zářivou barvou a tajnými ingrediencemi (to až na místě na cedulkách.. ;) )


pastiček budou tři druhy:

Šalvějovomátová pro lepší dásně
Pomerančová s kurkumou pro bělejší zub
Indická se zázvorem, hřebíčkem a skořicí ♥

Minulý rok se všechno rychle prodalo, tož jestli někdo
bude po něčem horoucněji toužit, pospěšte si ;)
Ofélie


(procesová, první návrhy)


(a pasty v akci)

Štěstí chutná po malinách

14. june 2015 at 22:14 | Ofélie |  Random
Není jednodušší cesty, jak člověka udělat šťastným, než mu naložit teplé plné jídlo. To, co se děje na jazyku, je prazvláštní magií, jednou z nejkrásnějších jistot našeho bytí. A tak článek plný chutí.


Jeden ze skvělých tipů od Anet, čerstvý lavaš. (nekynutý arménský tradiční chléb) A v něm do spirály pečený lilek (oliv.olej, tymián), čerstvý salát ze zahrady, červená čočka, mrkev pečená s balsamikem a medem, bazalkové tofu, rajčata, rajčatové pyré, lahůdkové droždí a hořčice.

Next articles