BLOG | KDO JE OFÉLIE | ILUSTRACE | MALBY NA TEXTIL | TIŠTĚNÉ | KONTAKT


prosím o strpení, blog je v "rekonstrukci", tudíž tady nic nefunguje. (snad už nefungujou "jen" rozřazení článků do rubrik..)

Romeo a Julie

20. march 2011 at 12:22 | Ophelia |  Random
Konečně něco :) Na příští tejden máme do školy mít slohovku. Byla tam všelijaká debilitní témata a tohle se zdálo jako téma, u kterýho můžu nejvíc popustit uzdu fantazie :) Název zněl: "Romeo a Julie 21.století" a mě napadl geniální nápad. (Respektive ne mě, Meg ho jiným způsobem napsala dřív, psala o 2 feťácích.) Teď ještě ten ,,geniální" nápad zrealizovat...


_______________________________________________________________________________
Ahoj, jsem Yan a je mi 17. Ale kamarádi mi říkají Romeo... Proč? Protože miluju Julii. A tohle je můj příběh.

,,Romeo."
,,Romeo, haló!"
,,Romeo, kde sou sakra ty houby" zařvala Liz asi po třetí a vytrhla mě ze snění. "Yane!"
,,Co? Co je? Jó, ty houbičky, ahá... Ty sou támhle v tý skříni, hned pod medem."
Liz je moje kamarádka. Respektive naše rodiče jsou staří známí. Ani nevím, co by udělali, kdyby zjistili, že jíme lysohlávky. Asi by nás zabili. A to bych se nemohl setkávat s Julií.
,,Sakra, Romeo, dáš si teda taky?"
,,Jo." A jdeme na to. Jůlie, už běžím za tebou!
Najednou se kolem mě začalo všechno točit. Bílý symetrický okení rám našeho sklepa se proměnil v barevný, jako kdyby plaval. Otočil jsem se a podíval se na skříň, do které jsme s Liz uchovávali onu slast. Zdálo se mi, jako kdybych slyšel tu červenou barvu ručníku srolovaného na poslední poličce. Hrála medově, byla taková teploučká, jako letní západ slunce. Najednou jsem slyšel, jak venku štěká Garp, pes mojí sestry. Podíval jsem se tím oknem ven na zahradu. Proboha! Garpovi narostly dlouhé dikobrazí bodliny a byly jaksi pruhované. Jakoby žíhané. Hrály barvami, všemi možnými, hlavně fialovou, zelenou, oranžovou a růžovou. Najednou mu vypadly oči. Skákaly po cestičce a měnily barvu ze žluté na zelenou a na oranžovou. Pak se mě lekly, asi jak se na ně dívám a odskákaly do křoví. Garp taky odešel. Napadlo mě, že by si je mohl jít zase nasadit, ale to už jsem si všiml další zajímavé věci a svoji pozornost jsem přesunul na ni. Byla to Liz, ležela na krabicích se starým oblečením, kterých máme ve sklepě spousta. Zdálo se mi, jako kdyby na ní seděla velká chobotnice, proto jsem se připlížil opatrně blíž. Moc jsem neušel, měl jsem už tak silné halucinace, že jsem se prostě schoulil na zem a nechal jsem se unášet tím krásným barevným světem halucinací. A pak přišla moje Julie...


Dlouhé blonďaté vlasy. Teda myslím, že byly blonďaté. Ona celkově nejde moc popsat. Na to je moc krásná a navíc se pořád mění. Jediné, co mám jistotu, že je to Julie je její barva očí. Má buď zelené, fialové, nebo žluté, podle toho, jakou mám náladu. Miluju ji. A ona mě také. Nedokážete si představit, co mi vždy ukáže... Všichni mi ale vždy říkají, že prý je to jen halucinace a nemám blouznit. Že z toho zešílím. Proč bych si ale k sakru měl myslet, že Julie neexistuje? Vždyť ji vidím, dýchá na mě. Zdá se mi nemožné, aby někdo tak reálný opravdu neexistoval. Třeba je Julie víla, víla lysohlávek, která se zjevuje jen vyvoleným. Ne, teď opravdu blouzním.
Najednou vše postupně ustávalo. Julie zmizela. Dostal jsem zase tu svoji ponurou náladu. Liz ještě snila. Tohle mě také vždy štvalo, na Liz účinky ležely vždy delší dobu než na mě. Proto jsem také byl po svém výletě vždy mrzutý. Chtěl bych být s Julií pořád. A také že jednou budu!

.

,,Liz, nechceš-"
,,Ne, měli jsme včera, nechceš se přece zabít, blbče," rychle mě zarazila Liz.
Jen jsem se zkusil zeptat, no. Chtěl bych totiž jít za Julií. Chci se jí zeptat, jestli je opravdová. Já sice vím, že je, ale když mi to všichni pořád tak vnucují, tak se chci ujistit.
,,Liz," zeptal jsem se opatrně.
,,No?"
,,Julie. Jakože proč si všichni myslíte, že neni skutečná?"
,,Prober se kámo," snažila se mi to vysvětlit Liz, ,,Julie je prostě jenom blud. Klam. Halucinace. Já už fakt nevim, jak ti to mam vysvětlit. Měl by ses vzchopit, takhle chcípneš."
,,Hm," ukončil jsem rozhovor. S ní se prostě nebudu hádat. Je jako moje starší sestra. I když je vlastně mladší. Ale to je jedno, ona prostě na Julii nevěří, snad žárlí?
,,Jdu-... Jdu vyvenčit psa," zarazil jsem se, protože přeci před chvílí mi Liz řekla, že houbičky teď ne. Tak si je dám sám.
Vešel jsem do sklepa a potichu jsem za sebou zavřel dveře. Projistotu jsem zamknul. Garpa jsem vzal sebou, protože by bylo divné, kdybych ho šel vyvenčit a on by zůstal v obýváku. Když jsem šel po schodech níž, cítil jsem, že mi silně bije srdce, chtěl jsem za Julií. Kde jsou? Kde jen sakra jsou? Začínal jsem být nervózní, Liz asi lysohlávky schovala, abych si projistotu fakt nic nedal. Kam je sakra dala.
Najednou Garp začal čuchat. Vždy jsem věděl, že psi mají silný čich a dokážou vycítit cokoliv, jen jsem si nemyslel, že by náš tlustý pes bez jakékoliv intuice mohl něco vyčenichat. Zvlášť to, co jsem v tu chvíli potřeboval. Hned směle zamířil ke krabicím, na kterých vždy lehávala Liz, když byla sjetá. Že mě to nenapadlo! Začal jsem šmátrat mezi oblečením a pak jsem to našel. Tři krásné lesklé sklenice s naloženým pokladem a dvě se sušenými kloboučky. Taky jsem odměnil Garpa. První se vzpouzel, nechtěl si do tlamy nechat nic nacpat, ale když jsem je pocukroval, sebral mi asi 8. Asi proto chápete, že jsem prostě nemohl odolat a vzal jsem si trošku víc, když už měl i pes a já opravdu nechtěl, aby tenhle tlusťoch měl delší výlet než já.
Asi jsem to přehnal. To byla moje poslední pořádná myšlenka. Začalo mi být blbě. Měl jsem křeče v břiše a točila se mi hlava tak, že jsem myslel, že pukne. Ale přesto se objevila Julie. Začala mě hned utěšovat a podávala mi další sušený klobouk. Říkala mi, že se to všechno zlepší, když si dám další. Věřil jsem jí. Mojí Julii. Teď vím, že to nebyla správná volba. V té chvíli, když mi podávala Julie tu poslední houbu, tak měla oči oranžové. To nikdy neměla. Zvláštní.
Už ani nemůžu říct Liz, že se jí omlouvám, že jsem to podělal. Že jsem ji měl poslechnout. Jsem to ale blbec. Když tam mě a Garpa našla v křečích mrtvé, už studené, asi byla naštvaná. To jsem ale neviděl, už jsem byl pryč, byl jsem s Julií. I teď jsem s Julií. A budu. Zůstanu s ní navěky. S mojí milovanou Julií.
 


Comments

1 Meggy | Web | 20. march 2011 at 13:47 | React

Líbí se mi to! Za tohle ti Dušek prostě musí dát jedničku. Přijde mi vtipný, že nám oboum se slohovkou pomohl můj bratranec :D Přemýšlím o tom, že si tu svojí taky dám na blog :)

2 Ophelia | Web | 20. march 2011 at 15:42 | React

Děkuju :) Jo, dej si ji na blog :P

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.