Jsem. To je hlavní. A dokonce jsem na správném místě ve správné době a časoprostorovém kontinuu. A hlavně na správné škole. To poslední byla ironie. Vlastně tak nějak všechno.
Gympl mě štve. Čtyři roky skoro za mnou, čtyři přede mnou. Dělala jsem zkoušky na uměleckou. Ale co je zvláštní, nechci odejít. Aji když mě gympl štve.
Zní to fakt blbě, ale ti lidi ze třídy už jsou takoví... okoukaní? To je fakt divný. Žádná inspirace, žádnej hezkej kluk, nebo někdo, komu bych se chtěla vyrovnat. Všichni tak nějak stejně dětinský. Aji já. Však ale mně se líbí Vendelín.
Kamarádek mám. Teď jsem v tomhle šťastná, mám si s kým rozumět. Poznala jsem spousta nových lidí, a jen málo jich ztratila.
Chci toho moc. Kamarádku co bych si s ní ve všem rozuměla. Těch mám. Mají stejné zájmy, stejnou povahu, myšlení. Jednu jsem poznala jen díky blogu a viděly jsme se málokrát a přitom je mi nadmíru sympatická, druhá se mnou venčí psy a třetí se mnou chodí do třídy. A další. Když se na to tak dívám, dřív můj nejoblíbenější člověk je vlastně úplně jinej než já. A asi tim mi pomohla :) Taky se mám toho tolik učit. Ze vztahů?
Píšu sračky. Hovna. Melu toho hodně. Ale nedokážu se jinak vypsat.
Jen že bych chtěla v životě změnu.
Chci toho moc. Chtěla bych mít věk na to, abych bydlela sama. Hádat se s rodičema mě unavuje. Bydlela bych v malém bytečku v centru Prahy. Podkroví, v zimě pekelná zima, v létě chládek a stín. Vysoký strop. Jeden pokoj, kuchyň a koupelna. V pokoji houpací síť. Celej život bych mohla strávit v houpací síti. V krásný látkový, velký, pohodlný, barevný houpací síti nejmíň pro šest lidí. Pořád bych jen malovala a malovala. A taky šila a vymýšlela nový potisky :) Tvořila bych celej zbytek svýho života! A pořád bych hulila, až bych byla uplně vypatlaná. Všechno by mi mohlo bejt jedno.
A měla bych opičku. Kosmana :) Ten kosman by chodil všude se mnou a byl by kamarád. Jako Pipi Dlouhá Punčocha. Ale ještě sehnat fialovýho koně..
To mi připomělo. Mám krysičku. Respektive- chtěla jsem krysičku, mám myš. Šla, totiž jela jsem celý odpoledne do vzdálenýho zapadlýho obchodu, o kterym jsem věděla, že myšáky a potkánky dodává všem blízkým i vzdáleným chovatelům masožravců. A chtěla jsem bejt záchranář a super-man, tak jsem si jela pro jednoho toho potkánka. Krysičku. A neměli. Prý jim přichází v pondělí. Dneska? Úterý! To jako vyprodáno za den!
Chudánci. Mezi bílejma myškama se tam tísnila ještě jedna černá. Šla ke mně domů. Totiž šel. Je to chlapák. Pojmenovala jsem ho Pan Marijána a je to kamarád. Zatím je celej den všude se mnou. Aji ve sprše :D Teda, zalezl si do ručníku a usnul. Mám výhodu vlasů. Fungujou jako dámská kabelka, schovám tam všechno. Zní to divně, ale prostě co si strčim do dredů, neni vidět. A jak je vidět, myšákovi se v nich líbí :) Takže ani rodiče nemusí vědět, že Pan existuje. Však s nimi večeřel u jednoho stolu. A to k seznámení stačí.
Balú. Je nějakej smutnej poslední dobou. Řvu na něj a je mi to strašně líto. Chudinka. Přitom ho mám strašně ráda, jen už nic nestíhám.
Stres ve škole mě zabíjí. Jak už jsem psala, chtěla bych být svobodnější. Vypatlaná umělkyně.
Prostě nevim co se děje.
Ave j.á.