na Blog.cz

...nána? Jo, tak si připadám.

Bylo nebylo, za sedmero horami, ,,150 kilometrů od tebe" , žila byla jedna hloupá Ofélie. A ta Ofélie napsala velmi příjemný článek na blog, ve kterém rozhazovala city. To ona asi vždycky, plýtvá jimi totiž krásně a pořád.

No a ten milý článek si přečetl člověk, na kterém jí momentálně dosti záleží. Nebylo to šťastný. Spíš zamotaný a trapný. Pro tuhle nánu Ofélii.

Tu du du dů...! Milá Ofélie všechno posrala a žila šťastně až do smrti.

Ani nevim jak to popsat. Jsem zároveň hrozně šťastná, zároveň smutná a zároveň se cejtim docela šíleně. Co se to sakra děje?! Nikdy jsem takhle nepřemejšlela. Zní strašně trapně, že je někdo zamilovanej. Mám proti tomu krásnej psychickej blok vážení. Ještě k tomu, co se dneska stalo- Nejsem žádná mrdací panenka!!

Ale to s tim naštěstí nesouvisí.

Fascinuje mě.

Nevim zda má cenu vůbec psát. Ani nevim, proč se tady pořád držim. Stejnak to nikdo nečte. Tož mi tedy na psací náladě nepřidává.

Ale přecijenom ty pocity, co mám poslední dobou, někam vypsat musim. Deník je toho plnej. Tak to zablešim aji tady.

Nicota. Zamyšlenost. Beznaděj. Zamilovanost? Samota. Tupost. Smutek. Naděje. Stejnak nicota.

Tohle je fakticky divný. Ach jo. Připadám si jako růžovoučká kráva, když tak měním názory. Teda asi neměním, ale... Je to složitý. Je možný se zamilovat do písmenek? Do písmenek co napsal někdo koho jsem nikdy neviděla. Zamilování je asi silný slovo, ale takhle hodně jsem o nikom už dlouho nepřemejšlela. Nikdy to neřeknu. Je krávovina mu to říct. Na co by mi to bylo. K čemu by mi to pomohlo? K hovnu.

Normálně jsem (podle mého) v tomhle jednoduchej člověk. Nemám nikdy problém někomu říct svoje city. Taky proč. Ale tohle je jiný. Připadám si jako úchyl, když se koukám na jeho fotku. Připadám si jako úchyl, když o něm přemejšlim. A on mi věří, že jsme kamarádi. Přitom já o něm ,,přemejšlim jinak,,. To je tak trapný. A právě proto mu to nemůžu říct.

Kdo by si taky myslel něco normálního o holce, která vyznává city po internetu klukovi, co ho nikdy neviděla. Kur!

Celý je to v prdeli!

A ještě do toho Vendelín. Kterej, jaksi.. to se nedá sem psát. Bojim se, že si tohle kdokoliv přečte.

Čeho se taky bojim je, jak mi hezky napsala kamarádka, že jsem si ho třeba moc vysnila a že doopravdy tak skvělej neni. Ale je to taky ta samá kamarádka, co mi tvrdí, že neni hezkej.

Proč já se cejtim furt tak blbě, když tohle píšu..?

Světlý klučičí oči ♥

Que. Stalo se toho tolik. Pro mě. A nebo je taky možný, že se všecko opakuje a já si jenom vymýšlim, jak je všechno jiný a abych měla z čeho žít. Představuju si problémy, co neexistujou..

Už zase se mi dostavilo to období, kdy mám najednou tolik snů, tolik přání a tolik nevydařených myšlenek. Mám to ale ráda. Krásně mi to zaplňuje stránky v deníku.

Kéž by to byly splnitelný sny. Ale je pravda, že pak kdyby se splnily, neměla bych už o čem přemýšlet. Ale taky je pravda, že bych byla radši, kdyby se mi splnily.

Existujou vlastně ještě kluci, kteří dávaj holce prstýnek? A proč já nikdy nevěděla, že se prstýnek nosí proto, aby ostatní poznali, že s váma je zbytečný něco zkoušet, protože jste zadaný? Proč mě vůbec napadaj takovýhle otázky?! Ta písnička.. Zvláštně romantická.

Přála bych si bejt někdy věrnej a slepě zamilovanej člověk. Momentálně si to můžu jenom přát, protože jeden člověk, co se mi líbí, tak toho spíš musim brzdit a druhej.. no, toho jsem nikdy neviděla :D Svět by pak byl jednodušší.

Mám se. Snim si. Miluju, když mám tolik přání. Zdá se mi, že celej život budu vlakem jezdit po Evropě, vydělávat si budu malováním a vždycky něco namaluju, prodám na ulici a vlakem pojedu dál. Jen já, můj pes, kosman a kroksna, ve který budu mít všechny svoje věci. Většina kroksny budou deníky a ve vlasech zastrkaný štětce. Nebudu nikde bydlet. Vlak, nebo v létě les je ta nejkrásnější volba. Budu sama, na nikoho se nebudu vázat a budu si užívat. Vlastně jeden člověk existuje! Moje spřízněná duše. Kamarádka, co je jen o rok starší, která má stejný sny jak já. Budem jezdit spolu. A nebo se prostě někde rozdělíme a pak se sejdeme za měsíc úplně jinde. Tak naivní sen. Ale tak krásnej. Aspoň na pár dní si to musim někdy splnit. Prostě ani nevědět, kam jedu, co dělám. Jenom vědět, že žiju. Krása!

Jsem. To je hlavní. A dokonce jsem na správném místě ve správné době a časoprostorovém kontinuu. A hlavně na správné škole. To poslední byla ironie. Vlastně tak nějak všechno.

Gympl mě štve. Čtyři roky skoro za mnou, čtyři přede mnou. Dělala jsem zkoušky na uměleckou. Ale co je zvláštní, nechci odejít. Aji když mě gympl štve.

Zní to fakt blbě, ale ti lidi ze třídy už jsou takoví... okoukaní? To je fakt divný. Žádná inspirace, žádnej hezkej kluk, nebo někdo, komu bych se chtěla vyrovnat. Všichni tak nějak stejně dětinský. Aji já. Však ale mně se líbí Vendelín.

Kamarádek mám. Teď jsem v tomhle šťastná, mám si s kým rozumět. Poznala jsem spousta nových lidí, a jen málo jich ztratila.

Chci toho moc. Kamarádku co bych si s ní ve všem rozuměla. Těch mám. Mají stejné zájmy, stejnou povahu, myšlení. Jednu jsem poznala jen díky blogu a viděly jsme se málokrát a přitom je mi nadmíru sympatická, druhá se mnou venčí psy a třetí se mnou chodí do třídy. A další. Když se na to tak dívám, dřív můj nejoblíbenější člověk je vlastně úplně jinej než já. A asi tim mi pomohla :) Taky se mám toho tolik učit. Ze vztahů?

Píšu sračky. Hovna. Melu toho hodně. Ale nedokážu se jinak vypsat.

Jen že bych chtěla v životě změnu.

Chci toho moc. Chtěla bych mít věk na to, abych bydlela sama. Hádat se s rodičema mě unavuje. Bydlela bych v malém bytečku v centru Prahy. Podkroví, v zimě pekelná zima, v létě chládek a stín. Vysoký strop. Jeden pokoj, kuchyň a koupelna. V pokoji houpací síť. Celej život bych mohla strávit v houpací síti. V krásný látkový, velký, pohodlný, barevný houpací síti nejmíň pro šest lidí. Pořád bych jen malovala a malovala. A taky šila a vymýšlela nový potisky :) Tvořila bych celej zbytek svýho života! A pořád bych hulila, až bych byla uplně vypatlaná. Všechno by mi mohlo bejt jedno.

A měla bych opičku. Kosmana :) Ten kosman by chodil všude se mnou a byl by kamarád. Jako Pipi Dlouhá Punčocha. Ale ještě sehnat fialovýho koně..

To mi připomělo. Mám krysičku. Respektive- chtěla jsem krysičku, mám myš. Šla, totiž jela jsem celý odpoledne do vzdálenýho zapadlýho obchodu, o kterym jsem věděla, že myšáky a potkánky dodává všem blízkým i vzdáleným chovatelům masožravců. A chtěla jsem bejt záchranář a super-man, tak jsem si jela pro jednoho toho potkánka. Krysičku. A neměli. Prý jim přichází v pondělí. Dneska? Úterý! To jako vyprodáno za den!

Chudánci. Mezi bílejma myškama se tam tísnila ještě jedna černá. Šla ke mně domů. Totiž šel. Je to chlapák. Pojmenovala jsem ho Pan Marijána a je to kamarád. Zatím je celej den všude se mnou. Aji ve sprše :D Teda, zalezl si do ručníku a usnul. Mám výhodu vlasů. Fungujou jako dámská kabelka, schovám tam všechno. Zní to divně, ale prostě co si strčim do dredů, neni vidět. A jak je vidět, myšákovi se v nich líbí :) Takže ani rodiče nemusí vědět, že Pan existuje. Však s nimi večeřel u jednoho stolu. A to k seznámení stačí.

Balú. Je nějakej smutnej poslední dobou. Řvu na něj a je mi to strašně líto. Chudinka. Přitom ho mám strašně ráda, jen už nic nestíhám.

Stres ve škole mě zabíjí. Jak už jsem psala, chtěla bych být svobodnější. Vypatlaná umělkyně.

Prostě nevim co se děje.

Ave j.á.

Hů. Přesně tenhle pocit nemám nejvíc ráda. Pocit prázdnoty, když ostatní něco dělaj a já jediná trčim doma a hlídam bratra. Vylejvám svý pocity cizejm lidem, protože kamarádku uvidim až v pondělí. Čtu krásný články tady na blogu.cz, jak se lidi odmilovali, jak se naopak šťastně zamilovali, jak s někym něco začali a všechno mi to připomíná můj největší problém součastnosti. Ten problém se jmenuje Vendelín... Je mu dvacettři a já nevim co si o tom celym mám myslet. Je mi s nim tak dobře. Ach jo. A on je hrozně hodnej, né jak ostatní kluci, co tě furt musej shazovat. Teda, možná to bude tim věkem. Ach joou.

Nevim co se to se mnou děje. Sere mě to. Tečká. Ach jo.

Co se to děje?

On mi háčkuje dredy. Vidíme se často. Je mi dobře, jsem šťastná, když ho vidim. A jsem šťastná, když u něj můžu sedět a on se mi hrabe ve vlasech. Jak opičky :D

Doufám že tady ta písnička ještě nebyla. Dost poslouchám reggae, zlepšuje náladu. Jináč je všečko v prdeli. Blbá nálada. Spousta školy, testy a tak. Ach joou. Taky uši mě bolej jak psa, kterýmu je kupírovali. Roztahuju. Ještě dál. Netušila jsem, že je to možný. Teda jo, ale to, že to udělám? :D Jedno mi prasklo. Stáhla jsem ho úplně a teď po dvou dnech je zase na cenťáku. Druhý má tak dva centimetry. To jsem neměřila.

Ach joou. Nevim co se děje. Nyaaa! A cejtim se dobře. Co kecám. Cejtim se dobře, když si s nim povídám. Neni to že bych ho milovala. Je to něco divnýho. Úplný porozumění? Něco takovýho. Sympaťák ;) A já ho teď viděla skoro co den. Byla jsem u něj. Rozvalovala se na jeho posteli a bylo mi dobře :D Ach joou. Co to sakra je?

Ani nevim, co sem píšu. Spíš se snažim zachytit myšlenky. Takový útržky. Možná se tu dokola opakuje jedna věta jenom jinak napsaná. Jo. Tak to bude. Mám ho ráda :) A on to ví.

Nejvíc mě štve moje nesvoboda. Už nejsem pes bez uší, ale ptáček v kleci. Tak je to. Rodiče. Ti moji rodiče, co mě vždycky všude pouštěli a všechno mi dovolovali. Nechali mě svobodnou. A teď? Jednou jsem jim řekla, že jdu k Vendelínovi a nikam. Nikam mě nepouštěj, vykládaj mi přednášky o sexu a o předčasnym mětí dítěte?!?! :D Kur! Nemůžu u něj spát. Střežej mě jak čtyřletý dítě.

To jsem se zase rozepsala... Nikdy nedokážu napsat dlouhej článek. Pak už mam všechny myšlenky vyřešený, aji si myslim ale, že tohle budu řešit stejnak ještě nějakou tu dobu.

Móda? Nutnost? Nebo s holčičkama tak manipulujou ty filmy? Nebo jenom další lidská společnost?

Poslední dobou je čím dál častější sex třeba ve třinácti letech. Ano, o tom chci psát. Pobuřuje vás to? Rychle pryč, budou tu aji horší věty. Je to trapárna. Manipulace. A bohužel to často nekončí moc dobře.

Filmy typu Kamarád taky rád, nebo Hlavně nezávazně jsou mezi třináctkama cool a trendy.

V obou filmech jde o to samé. Romantická komedie? Viděla jsem. Bohužel. Kluk a holka.. kamarádi, co nemaj dobrej vztah, právě ho skončili, nebo prostě se nechtěj na nikoho vázat. A tak se dohodnou a užívaj si. Jsou to kamarádi, co spolu prostě jenom prcaj. Jednoduše řečeno. Ale pak se to... zvrtne a ten kluk se v obou případech do holky zamiluje. A to by nebylo americký, kdyby filmy neskončily šťastně.

Ale jak je to v normálním životě? Takhle teda rozhodně ne. To že se někdo rozhodne pro kamarádství s výhodami, budiž. Ale že se o to pokoušejí mladý holčičky, co pořádně ani nevěděj, co to ten sex je, to je dost trapný. Ubohý. Smutný. Jak chcete.

Základka. Typické místo činu. Nejhorší je, když si růžovka nepřijde dost hustá a tak vykouří klukovi, aby se o tom vědělo a pak to jede. Není to tak romantický jak z toho filmu a rozhodně to neni tak s dobrym koncem jak ve filmu. A hlavně ta osobnost člověka, co má takovej vztah ve třinácti, nebo patnácti... Radno povídat.

Ale výhod? Nespočítaně. Jak pro koho zase. Někdo tak prostě žije třeba do třicítky. Pro někoho je to úleva a pro někoho nutnost. Třeba pro tuhle nymfomanku.

Žádný vázání. Jediná starost, když máš chuť, tak sehnat nějakýho toho kamaráda. Je pravda, že pak tě můžou brát za děvku. Ale to je asi pipinám jedno.

A co když je kamarád jeden? Například jako z toho filmu? Tak aji když jste kamarádi a jenom si spolu užíváte, tak máte spolu vybudovanej nějakej vztah. Aji když je to jen tímhle způsobem. Tim chci říct, že kamarádství s výhodama prostě nejde.

Nechodit na zkoušky. Nechodit do školy. Nedopustit náhody. Nedělat věci jinak. Vlastně nedělat vůbec nic. Jenom hulit trávu, sedět na pláži a nechat se obskakovat prsatejma havajankama. Ale copak to jde?

Teď je stres všude. Vlastně není člověku dovoleno se nestresovat. Ať kdo chce co chce. Předpokládám, že všichni, co tohle čtete, nebo alespoň většina z vás, jste ve školním věku. Ať se opravdu učíte a na škole vám záleží, nebo flákáte, stejně se stresujete. Ale je to dobře? Má to smysl?

Většina lidí co jsou v mé přítomnosti jsou.. jak bych to řekla... lidé co potřebují řád. A ten vám hulení, ani facebook nedá. A řekla bych, že to je jeden z opravdu nejdůležitějších důvodů existence školy. To, že vás donutí si sednout a chvíli se prostě šprtat je opravdu docela užitečné. Protože samotné ty věci, co se učit budete, vám stejně za chvíli k ničemu nebudou, nebo je zapomenete hned po testu. Ale nehodlám tady pět ódy na to, jak je škola úžasná a co nám dá..

Já si totiž chci pěkně postěžovat! Můj článek totiž nikdy nemá hlavu a patu. Na to si zvykněte. Děkuji.

Tak co se děje kámo? To se děje! Škola se děje! Jak se mi po Vánocích nikam nechtělo!

Ach jo.. Proč vůbec musí existovat? Ten stres mě sžírá. Ubere mi snad deset let mýho života. Co jenom deset! Celejch těch deset minulejch mi mohl vrátit! To mě štve nejvíc, ten čas, co jsem proseděla zbytečně v lavicích. Tolik věcí co jsem mohla dělat! O těhle prázdninách jsem si to teprve uvědomila. Čas! Kdo mi ho zaplatí?

Mám poslední dobou si víc co říct se staršíma kamarádama. Ale tak je pravda že to i dřív. Teď jsem se do jednoho asi aji zabouchla... Ale to neni důležitý. K tématu jako. Jen na něm vidim, kolik má času! Kur! Celý dny volný!

Ani nechodí do práce. Pěstování mu stačí. Ach jo. Super život. Neříkám, že bych chtěla to samý. Ale fascinuje mě to. Jeho život. Má ho tak volnej. Co to je sakra pětkrát tejdně vstávat do školy? On si leží doma do dvanácti, nebo jde spát ve čtyři odpoledne a nikdo s tim nemá problém. Ach jo. Hloupá závist.

Chtěla bych jenom tvořit, přemýšlet, flákat se, smát se a -sakra- žít konečně!

Ale co já věcí ve svym životě zatim nestihla. Pak čas taky nebude. Tohle jsou nejlepší léta mýho života a já sedim nad číslíčkama a čárečkama ve škole!

A jestli mi sem budete psát, že taky chodil do školy!

Že tenhle život je na hovno!

Že to neni normální, nebo že nemá budoucnost,

tak fakt jděte laskavě vy víte kam!

Tohle je výlev, žádný myšlení,

ani inteligenci v tom nehledejte.

Ave já.