BLOG | KDO JE OFÉLIE | ILUSTRACE | MALBY NA TEXTIL | TIŠTĚNÉ | KONTAKT


prosím o strpení, blog je v "rekonstrukci", tudíž tady nic nefunguje. (snad už nefungujou "jen" rozřazení článků do rubrik..)

*zvuky podobné cinkátkům, rolničkám a podobným podivnostem*

20. february 2012 at 22:27 | Ophelia |  Random
Miluju ty světýlka. Jsou ... uklidňující. Poslední dobou potřebuju zase trošku přibrzdit. Kéž bych měla takový světýlka.
Poslední dobou vždycky potřebuju něco, aby mě zas donutilo to něco dělat. O tomhle blogu ví až moc lidí. To jsem přesně nechtěla. Bych se mohla krásně vypsat, kdo a co že mě kope.
Dneska ale mám dobrej pocit. "Krásně jsem si zahulil"
Néé. Nemůžu sem psát. Sehnala jsem ale dva talismany. Jeden je Šalamounův a druhej pro Mrkváče. K oboum jsme to se Včelkou vybíraly hrozně dlouho. Teda, Šalamoun byl jasnej, ale Mrkváč je složitej člověk. Moc se v něm nevyznám a tak jsem vybírala dlouho. Chtěla jsem jim to oboum dát až na konci roku. Ale nevydržim to. Hrozně ráda někomu něco pořád dávám. Řeknu, že je to k minulejm Vánocům. Šalamoun dostane talisman o intelektu, inteligenci a celkově na pamět a dobrou dedukci. On je v tomhle všem bůh, tak ho to aspoň upevní :) Zato Mrkváč dostane na dobré řešení situace a správné rozhodování. Já si už dávnějc vzala na intuici a představivost.
Jako malá holka. Jsem úchylná na dredy :) A houpací sítě a všechny možný starobylý věcičky. Rozhodla jsem se, že si dokoupim všechny svoje oblíbený knížky. Abych všechny vlastnila. A budu mít přes celou zeď v pokoji knihovnu. Podle knih se pozná charakter člověka. Hm, jak logické. Nechci pořád přejímat cizí názory. Proč mi někdo vždycky něco chytrýho řekne a já ho nevnímám. Nevnímám a pak mu to samý druhej den řeknu sama.
to třeba konečně vyjde. Že třeba za rok budu bydlet sama. Od rodičů. S Fazolkou a musíme sehnat ještě nějakýho hocha. Někoho, komu nevadí hromady trávy a ještě větší hromady zvířat. Stává se ze mě strašnej hipík. To jsem fakt nechtěla.
Fascinuje mě, jakej vliv můžou mít rodiče na můj osobní názor. Máma léčitelka bylinkama a energiema, dřív pilot. Táta architekt, co chodí na jednání bos. Někdy mi fakt lezou krkem. Ale za tohle je opravdu miluju. Že mi dali hodně a že nejsem ta zasraná dilina. Že mi táta tříbí hudební vkus. Že mě matka pouští všude. Že mi oba trpí pubertální výkyvy nálad. Za tohle, co píšu se budu brzo asi škrtit.
Ale pořád to nemění nic na tom, že se těšim, až se odstěhuju.
Dneska... kecám, už dávno, ale dneska zní líp. Takže ,,dneska,, jsem viděla v Praze uprostřed křižovatky hasiče, záchranku a jedno sešrotovaný auto. To bývá docela častý, ale vedle auta ležela paní. Spíš mladá žena. Ležela na vlastním kabátě a kolem ní lítali záchranáři a moc si jí nevšímali. Asi ji srazilo auto. Vedle ženy stál malinkej klouček. Mohlo mu být tak 3-4 roky. Držel maminku za ruku. Do prdele!! Málem jsem se tam rozbrečela.
Kdy jsem se ale rozbrečela, to o víkendu. Byla jsem na koních. Ještě teďka mě bolej stehna mezi nohama. Ani skoro nedokážu zvednout nohu. Ale to po koních vždycky. Stejně to za to stojí. No tak dál... Balúa jsem totiž přivázala k plotu. A ten plot.. Byla v něm elektrika. Nějak jsme to s Fazolkou nedomyslely.. Ona tam pséka taky přivázala. A Balú dostal ránu. První, druhou... Pak mi to došlo, proč tak hrozně řval. Rozbrečela jsem se tam. Do prdele! Já jsem mohla za to, že můj pes byl vyděšenej k smrti!
Ach ti koně. Jak já miluju jet bez sedla. Kdyby to teď šlo, tak bez bot. V šatech. Ve vedru a nutit koně chodit řekou. Je to úžasnej pocit. Položit v kroku hlavu na jeho zadek a koukat do větví nad sebou. Nebo když kůň natěšeně přejde z cvalu do trysku. Ten pocit, jako když letim. Ten pocit, když na zvířeti sedim a nemám nic, co by mi motalo hlavu. Jak já to miluju. A to se mi teda o víkendu aji splnilo vzít Balúa sebou na projížďku. Běžel za náma, byl tam aji ten Fazolčin Samuel.
Ale ta nemohoucnost, když jsem se druhej den probudila a nemohla jsem se pohnout! Stála za to!
Jsem tak šťastnej člověk. Až na ty chvilkový výkyvy jsem opravdu hodně, hodně šťastnej člověk. Mám poslední dobou tak čistou hlavu. To asi tím, že jsem si nuceně vyndala z hlavy tolik věcí, lidí, pocitů. Rozhodla jsem se o tolika věcěch, tolik svých obyčejů jsem utvrdila a do pomyslnýho seznamu jsem si napsala tolik dalších zásad a přání. Mám na co šetřit peníze. Přála bych si hang. A kazeťák. Kazeťák, abych mohla poslouchat ty pohádky, co mám na kazetách z dětství. Nějaký slátaniny jsem si aji sama namluvila. Už se těšim, až budu mít kazeťák.
A taky se těšim na léto. Na to nejvíc. Ze všeho. Budu chodit zas do školy bosa a budu chodit v šatech. Miluju, když šaty vlajou. Ve vedru. Ach jo, ten pocit. Pocit, kdy nosim dredy permanentně v drdolu, jelikož je vedro na krk. Pocit, kdy jediný boty jsou moje milovaný hnědý sandály. Minulý léto jsem je nosila až do začátku října. Omrzaly mi prsty, ale ten pocit! Pocit, že je teplo, kdy v naší vesnici je tolik hezkejch vodáků. Tolik zvláštních lidí, co jezděj vodu u nás na Sázavě. V létě se sice nebudu moc koupat nahá na mojí zátočině, ale zato opráším své seznamovací schopnosti. Minulý léto jsem vykoupila sousedce v její cukrárně snad všechnu rybízovou zmrzlinu, když o mně ten hipík řekl ,,Tyvole, ta má ale hubený nohy!,, Měla jsem z toho blbou náladu ještě dýl. Ale aspoň jsem ráda za to, když řešim, že chci stloustnout a né zhubnout. Na tloustnutí se nic nezkazí. Ha ha.
A budu v létě s Balúem. Budeme všude spolu. A hlavně pojedu s Fazolí do Krkonoš! Budem bez rodičů se flákat a dávat úsměvy celej tejden samy. Jen my a naši psékové. A příroda. A bosý nohy... Uááá! A pak pojedu na tábor. Za Radimem. Budeme dělat voloviny a hledat jeho nůž v lese a pak na něj zase narazim já, když na něj šlápnu. A on mě obejme a já budu mít pořád dobrou náladu. A bude vedro a budem běhat v plavkách. A bude mě učit hrát šachy.
A pak pojedu do Moravský Třebový, mýho srdce. A tam se budu pořád flákat a dám přednost před kamarády tomu potoku, kde budu na břehu zase hledat housenky a lovit užovky. A bude tam Balú. To je na všem nejvíc príma.
A taky príma je na prázdninách to, že se daj lidi snáz přemluvit na to, abychom si psali dopisy :)
Jak já si užívám toho, že jsem šťastnej člověk. Jdu si ostříhat ofinu, i když to hrozně nemám ráda. Mějte se.



P.S.- Že je tenhle kluk tak nádhernej? :D ;)
 


Comments

1 Monica Otmili | Web | 20. february 2012 at 22:39 | React

(Nejen, že jsem se narodily ve stejnej den, ale jsem i stejně rychlý, já dopsala článek 2 minutes ago, ale zveřejní se ažb zítra. :))

Máma bývalý pilot? Tak to jí moc závidím, je to totiž moje práce snů. Dost přípravnou školu jsem si na to vybrala, co? :D
A kdyby mě ta moje taky v klidu pouštěla... Týden s partičkou jsme si chtěli v létě zařídit u nás na Moravě, naši nedovolili a skončili jsem na chatě u kámošky s jejíma rodičema a spát se chodilo pomalu v deset.

A taky mě štve, že o mém blogu ví čím dál víc lidí z okolí, což jsem nechtěla, stěhovat se ale nehodlám. Spíš musím dávat pozor na jazyk.

To s tím drátem je mi líto. Koně jsem měla vždycky ráda, ale abych jezdila, to zas naši né.

Nu což. :)

2 Skyletta | Web | 20. february 2012 at 23:02 | React

Ty Ofino, sice u toho usínám, ale já miluju tvůj život. Tvoje názory a přání a všechno.

Fakt.

3 Babe | 21. february 2012 at 6:56 | React

v šatech? pche :P

.

:(

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.