BLOG | KDO JE OFÉLIE | ILUSTRACE | MALBY NA TEXTIL | TIŠTĚNÉ | KONTAKT


prosím o strpení, blog je v "rekonstrukci", tudíž tady nic nefunguje. (snad už nefungujou "jen" rozřazení článků do rubrik..)

Setkávání, míjení a pach prchavého

24. march 2014 at 19:59 | Ophelia |  Random

Moje hodinky mají místo ručiček pastelky, mám je od nepaměti a vždycky, když se na ně podívám, vzpomenu si na ty okamžiky naivity, štěstí, bezmezné lásky. Chybí mi slunce do obývacího pokoje. Ležet na podlaze v obýváku a vyhřívat se ve večerním slunci jako kočka. Buzení mámy, ať si mě posadí za sebe na kolo a odveze do školky. Sluníčko, pampelišky a celé odpoledne hrát kuličky pod kaštanovými stromy. Všichni ti psi, co se mnou chtěli jít žít, ale doma se to nelíbilo. Ale hlavně všichni ti neviditelní kamarádi, oživlé ponožky, tužky, ten obrovský fantastický svět příšerek, víl a tygrů a velryb do dlaně. Chybí mi. Odešli, když já odešla od nich, ale chybí mi. A chci je zpátky.

Často melancholické, silně vzpomínkové, přehnaně nekvalitní, leč moje. Fotky současného žití, jezení a pití. Mám se. Pořád ano, jen někdy se trochu ztratím. Nacházím se permanentně, pořád jinak. Chtíč být tady. Teď. A jistě, nohama hluboko.

Večeříme často spolu. Vlastně je teď Tinka jediný člověk ženského pohlaví, kterého snesu natolik, že se s ní vídám pravidelněji (alespoň jednou, dvakrát měsíčně). Procházky po Náplavce, zelený čaj s mlékem, mandaly a všechny ty lásky k Balúovi.


(pusť si mě)


Pražské, branické nádraží. Večerní čekání na vlak, který ujel. Někdy jsme prostě tak mimo, že nastoupíme do jiné tramvaje. Jdeme Prahou úplně jinam a uvědomíme si to, až když dojdem tam, kde to neznáme. Naštěstí jsme dva, neztratíme se...Sami sobě.


Kaplice a mí dva dopisoví kamarádi. Poslední sněhy se smečkou, procházení se po lesích. Trochu ganji, hodně jídla, nejvíc štěstí a lásky. Vidíme se jednou ročně, někdy dokonce míň. Dny strávené společně spočítám na svých prstech a přesto toho o mně vědí tolik. Připadám si s nimi jako ve snu.



A já si uvědomila co mi chybí.



Ta nevysvětlitelná lehkost bytí, kterou s dospíváním člověk ztrácí.
A taky přijde mi, že když hledám, tak nacházím.
Ofélie
 


Comments

1 Ell-e | Email | Web | 24. march 2014 at 22:32 | React

Bože, ty poslední psí oči! :))
Měj se dál!

2 Ekkaia | Web | 27. march 2014 at 14:52 | React

Krásný vzpomínkový fotky. Máš dobrý články!

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.