BLOG | KDO JE OFÉLIE | ILUSTRACE | MALBY NA TEXTIL | TIŠTĚNÉ | KONTAKT


prosím o strpení, blog je v "rekonstrukci", tudíž tady nic nefunguje. (snad už nefungujou "jen" rozřazení článků do rubrik..)

Glosa č. 189 253 445: Borůvky a ananasy

27. september 2014 at 12:05 | Ophelia |  Random
Mám na duši pár věcí, co bych sem chtěla vyplivnout. Číst nemusíte.

Blog.cz je nějaký prázdný. Ne že bych tu sjížděla každý článek, vlastně skoro nic už tu nečtu, nedokážu se mezi tou hromadou dohrabat pěknému kousku. (Odpusťte ti, kteří píšete a sdílíte kvalitně, já prostě na to už nemám sílu- hledat.) A právě to to asi bude. Nebo se to zdá jen mně? Přiznám se, že dřív, kdy jsem byla mladší, asi jsem tenhle blog více pěstila, zalévala a starala se o něj, ale teď, jak už tak nějak nevím, CO tady, odbývám ho. Nechci rozhodně nic mazat, radikálně rušit, zákazovat a pravidlovat že NE a NIKDY. Ale zároveň vám nebudu namlouvat, že civět do obrazovky mě baví.

Tím rozhodně neshazuji vaši spoluúčast, protože blog je živen i z vaší strany a to určitě polovinou práce, protože k novému článku mě vždy budí jen ozvěny u toho předešlého. Pocit, že ty moje výplody někoho zajímají, mě svrbí, abych psala dál. Ne že ne. A proto vám moc děkuji za všechna ta milá slova, jen...

Víte... já radši pluju tam venku. Ha, to je nám novinka, že. Jenže... už mě tolik nebaví fotit. Nejraději si vyrazím s Balúem co nejtišeji, nejprázdněji nazdařbůh po lesích pryč. Bosa, bez brýlí, klíčů, peněz a té zdravé a nutné láhve Dobré vody. (Nebo Mattonky?) Prostě čistě. A to i bez fotoaparátu. Chvíli jít, chvíli si sednout do trávy a jen se dívat a pak běžet, abych se mohla zas těšit z pomalé chůze a vychutnávat si měkkost mechu. V mé mysli se v tomhle nic nezměnilo, jen už i ta těžká černá věc mě trochu omezuje a tak nefotím tolik, abych zvládla krmit blog.

Teď jsem nemocná, takže jsem si našla mezi spánkem a civěním do blba chvilku času, abych se svěřila. Nejkrásnější jsou ranní borůvky s banánem rozmixované v ananasovém džusu se skořicí a kardamomem. Pak se den vleče. Chrním, koukám na Princeznu Mononoke, zase chrním, píšu si s milým na fejsbuku a píšu kamarádce dlouhodopis. Mezitím milion ledvinového čaje (z psích a koňských ledvin pochopitelně.) s kvadrilionem medu a kvinkvagintiliardou citrónu a zázvoru. Nemůžu opomenout nepočítané kopy česneku co pucuju na slaný i sladký způsob, japonské polívky s hromadou kurkumy a chilli, že mi slzej snad i prsty u nohou a taky trošku kysaného zelí, Vincentky do nosu i do bříška a projistotu jedna pilulka vitamínu Cé denně.
Minulý rok jsem byla nemocná přesně ve stejnou dobu. (Snad o dva dny +- ?)

A abych napsala také něco smysluplného, když už jste sem vážili tu cestu, tak něco z Oféliina života:
Mám nového kamaráda. Má světlé šedozelené oči a trochu prasátkový obličej (je kulatý a někde uprostřed má malý nos, tak možná proto).

Fotka dnes nebude. Chtěla jsem nějakou zemitou. Růžovooranžovou. Ze života, plnou poučení, sešlehanou, ale stojící pevně na nohou. Plnou lásky, slunce, štěstí, hlubokého moře a vichru ve vlasech. Posílám vám alespoň nejmilejší obrázek, co jsem za posledních pár internetových dní viděla.

A pozvánku na přítelův blog, protože se konečně dokopal taky svoje fotky ukázat světu, protože nejsou zas tak hrozně hrozný. ↓ Takže kuk sem.
 


Comments

1 Vlasta | Email | Web | 27. september 2014 at 13:13 | React

Víš, docela ti rozumím. Jsou holt období, kdy tě něco už přestane bavit, rozhodně už se z toho neraduješ tak, jako dřív. Nevím, jestli to bude dobré nastínění, ale můžu se pokusit. Když jsem začala spolupracovat s nakladatelstvími, strašně mě to bavilo a knížky jsem hltala. Jenže teď už nějak nevím, co psát za recenze, co číst za knížky, proč polovinu dne strávit s knížkou, která se mi mnohdy ani nelíbí, protože ji prostě musím přečíst na recenzi... Není to úplně stejná situace, ale myslím, že tě dokážu pochopit.

Přeji ti, ať se brzy uzdravíš a na odkaz se podívám! :)

2 Máta peprná | Email | Web | 28. september 2014 at 18:36 | React

Achjo … Píšu Ti sem snad poprvé, ač jsem to tu už prošmejdila celé, minimálně třikrát.
Když jsem všechny ty články pročítala – a pročítám – říkám si, že máme snad stejné myšlení a až mě občas zamrzí, že nikdy nebudu mít tu čest poznat Tě osobně. Ale na druhou stranu Tě chápu. Taky nerada civím do obrazovky, když nemusím a raději lítám venku se psy a foťákem. A teď taky bojuji s pocitem celé to smazat a nenapsat Ti nic… Ale děkuji Ti za inspiraci(a že jí bylo a je hodně). :-)  

3 Das | Web | 30. september 2014 at 21:19 | React

je mi smutno, že zrovna Tebe to tu omrzává (lze to říct - napsat?). Ale absolutně to chápu.Do blogu se nenuť, nebude to pak mít takovou šťávu jako dosud. Každopádně doufám, že sem tam článkem a fotkami přispěješ, ať jedním nebo druhým, oboje si ráda přečtu - prohlédnu, i když ne vždy se zmiňuji komentářem.. Vlastně patříš mezi tři blogy, která tak nějak stále sleduji. Co si budeme povídat, ani pro mě už není blogový svět to, co býval. A hlavně ten čas..

4 womm | Email | Web | 30. september 2014 at 22:37 | React

Toto je obrovský problém. Jednoducho sa nedá oddeliť dobré od zlého a ľudí prestáva baviť hľadať obsah. Ani mňa samého to už nebaví. Celkom Ti v tomto rozumiem. Ten obrázok prasiatka je hrozne hrozne zlatý :D :D

5 Yonade | Web | 6. december 2014 at 22:52 | React

Konečně jsem se odhodlala napsat Ti tu nějaký pěkný komentář, když už tady šmejdím asi měsíc a furt ne a ne nic napsat. Těší mě, že jsem objevila někoho kdo má podobné myšlení jako já, ovšem nebojí se ho uskutečnit (v mém případě bych místo slova nebojí použila spíš není líný). Obdivuji tvůj styl života. Tebe celou a jsem ráda, že takoví lidé existují.
Taky jsem byla nedávno nemocná, takže ti rozumím. Princezna Mononoke je parádní film. Vůbec všechny Miyazakiho filmy jsou úžasné. Prasátko je hrozně roztomilý.
Mimochodem chtěla bych ti říct, že ti hrozně závidím tvého úžasného psa a přítele. Psa z pohledu toho, že psy miluju, bohužel ale mít ho nikde nemůžu a taky, že je tak úžasně fotogenickej. A přítele z pohledu toho, že jste oba jak spřízněné duše (tedy podle toho co vidím v článcích), prostě, že jste se hledali až jste se našli. Já sice svého milého mám taky a neskutečně ho miluju, ale oba jsme z naprosto jiného těsta, což nám docela ztěžuje většinu společných aktivit, což mě mrzí.
Ježiš to jsem se zas rozepsala, to se snad ani na komentář nehodí.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.