BLOG | KDO JE OFÉLIE | ILUSTRACE | MALBY NA TEXTIL | TIŠTĚNÉ | KONTAKT


prosím o strpení, blog je v "rekonstrukci", tudíž tady nic nefunguje. (snad už nefungujou "jen" rozřazení článků do rubrik..)

November 2014

Neun Fisch

26. november 2014 at 22:19 | Ophelia |  ILUSTRACE2014

akryl, malba na plátno asi 60x50cm

na plátna nedělám ráda. nikdy to nedokončím. tohle je snad poprvé, ale už tady leželo fakt moc dlouho rozdělané a nemohla jsem na to koukat...
někdo tvrdí, že už bylo vše vymyšleno. že každá věc, kterou člověk udělá a myslí si, že je autorem, je pouze složení několika "ukradených" nápadů. myslím si, že je to pravda pouze částečně. bylo by děsivé, kdyby nic nebylo opravdu naše. kdyby cokoliv z naší hlavy bylo vlastně ploché, protože vymyšlené někde jinde. jen... vše musí mít někde podmět, který to stvořil. myšlenka nevnikne sama o sobě stejně jako obraz nevznikne náhodou (pokud nemluvíme o abstrakci samozřejmě), vždy má původce, který v autorovi spustil emoce, nějakou myšlenkovou mapu, která ho dovedla ke konečnému dílu. nejde nevzejít z ničeho. ale každý má tu cestu hlavou jinou a patří jen jemu.
přijde mi, že jsou všechny mé obrazy stejné. děvče v křiklavém oblečení, komunikující nějakým způsobem se zvířetem, někde uprostřed nerealistické krajiny, ve snu. je to stereotyp, možná nuda. ale uklidňuje mě to, mohu se takhle malbou zbavit myšlenek. odložit je a vědět, že se neztratí. dokud to nenamaluju, ten obraz se mi v hlavě objevuje znovu a znovu a nedá mi spát. tak nějak vždy vmaluju sebe do své nálady.
spojila jsem dvě vzpomínky na dětství. když jsme s maminkou sedávaly někdy v čekárně u doktorky, četla mi z knihy, ve které klučina spatřil hvězdu, vyletěl z okna a letěl vesmírem za ní. četla ji pokaždé znova. pořád dokola a dokola. vždy, když jsem v té čekárně seděla. také jsem milovala divné pohádky, možná, že rodiče mají na tohle cit, pouštěli mi věci, o kterých přemýšlím doteď. (kupříkladu staré litevské pohádky opravdu stojí za to!) poslední dobou se mi v hlavě neustále vracel obraz prostředí z jednoho takového filmu, aniž bych si ho znova pustila a upřesnila vzpomínku. Z filmu slavného komiksátora Maxe Anderssona, One hundred years. Pustila jsem si to, až jsem obraz domalovala, proto to asi tolik nesouvisí.
jestli takhle vzniká vše, co vymyslíme, vytvoříme, pak ano, neni to náš nápad, někdo už to vymyslel. ale- odkud to vzal on?

tady odkaz na onen film Maxe Anderssona: https://www.youtube.com/watch?v=xfU2iTEVapY
tady ukázku z té dětské knížky Martin a hvězda...

Na cestě

6. november 2014 at 21:27 | Ophelia

já jen, že žijem. a to, že život dospěl do fáze, která mě naplňuje. člověku je prostě nejlíp, když řeší nejmíň věcí. u mě je to, když mám všechen svůj majetek v batohu na zádech. :)

(ze Stockholmu, fotil můj milý)