BLOG | KDO JE OFÉLIE | ILUSTRACE | MALBY NA TEXTIL | TIŠTĚNÉ | KONTAKT


prosím o strpení, blog je v "rekonstrukci", tudíž tady nic nefunguje. (snad už nefungujou "jen" rozřazení článků do rubrik..)

December 2014

Vždy jde jen o úhel pohledu

30. december 2014 at 17:23 | Ophelia |  ILUSTRACE2015

A5, akvarel. Ze série mých oblíbených surrealit v dogmatu.
Vše je zas naprosto vpořádku a já si to užívám.
Ofélie

Sám se sebou souzněný.

28. december 2014 at 17:46 | Ophelia |  Random
Peleším se v posteli, je skoro jedenáct dopoledne, čtu knížku od nějakého kreativního mozku, snídám pečlivě nakrájený ananas, poslouchám Bonobo a čuchám vypařující se olej a terpentýn z nedodělaného obrazu, které se z vedlejšího pokoje linou sem a pak asi i tím otevřeným oknem ven.

Jak už jsem psala v minulém převážně textovém článku, jsem tak šťastná, že se můžu válet a mám to dovoleno. Že to není jen v rámci prokrastinace, jak tomu bylo posledních několik měsíců (-že jsem měla dělat potisk pro nějakého človíčka a místo toho jsem si malovala svoje trička- že jsem se měla učit a místo toho ležela na zádech v tělocvičně s Balúem, koukala z okna a poslouchala hudbu- že jsem měla dodělávat výzdobu školy na náš filmový festival a místo toho jsem vařila a pekla- že jsem měla jet rychle domů a místo toho jsem šla ještě předtím plavat...) Takže už čtvrtý den se jen plácám a velmi vědomě si to užívám. Nelenoším! Jen si vychutnávám, že to, co dělám, dělat nemusím.

Každý den si užívám, že se můžu hýbat. Běhám, skákám přes švihadlo, cvičím s vlastní vahou, jógu. Při všem mě samozřejmě doprovází můj medvěd. Když jdu běhat, těším se z toho, protože vím, že nemám určeno, kdy se vrátím. Že můžu běhat klidně celý den. Že nemám na stole doma potom žádnej seznam, co mě ještě čeká.
Maluju velkej portrét Balúa olejem, mám tady rozdělané další dva obrazy akrylem, nějaké skicky, abych nezapoměla, co chci malovat poté. Na stole mi leží tři prázdná trička, která jen čekají, až na ně udělám ilustrace. Mám tady rozšité dvoje šaty, ušila jsem si nové podvazky, jsem v půlce s vyšíváním kapesníčků, nakoupila jsem si hrnky, které budu zdobit a nové voňavé olejíčky, abych mohla vyrobit spousta dalších šampónů...
Na posteli se válí hromada knih, které střídavě čtu, mám tady rozepsané 3 dopisy a neustále otevřený deník. Strhávám staré inspirace, co jsem měla nalepené na zdi a lepím nové, přitom dopisuji na zeď hesla, která mi utkvěla za poslední dobu v hlavě a něčím mě ovlivňují. Dělám si novou "vision board". Do deníku sepisuji, co chci změnit, co se mění a co už je definitivně se mnou změněno.
Sněží.

rozdělaná olejomalba. Balú. (teď, co článek publikuji, už mi obraz akorát usychá)

Tak nějak sem pořád vypisuju, co dělám. Asi vás to nebaví. Každý přece něco dělá. Většina z vás sem chodí prý kvůli fotkám, které tady poslední dobou moc nepřibývají. Mám ještě hromadu fotek z léta, které sem chci založit. Jen.. chápejte, teď na to není ta správná atmosféra :).

Přijde mi, že klid v duši se dostaví vždy jen, když člověk je on. Když já jsem já. A když vy jste taky JÁ. Když má každý volnost ukázat se ve svém jasu a kráse. Pak se člověk těší z maličkostí. Najednou se začne soustředit na nejzákladnější lidské slasti, které tady jsou, byly a budou, jen je v tom spěchu, nebo tlaku člověk nestihl vnímat.
Když stojím ve sprše a leji na sebe horkou vodu a vím, že tam můžu stát donekonečna, nikdo po mě nic nechce a já nemám závazky ani k té sprše, ani ke světu kolem, nic se ode mě neočekává, ani já sama pro sebe nic nechystám, prostě jsem a jsem v přítomnosti a vím, že až se mi najednou něco zachce, tak to udělám. A to je úžasná svoboda a ta svoboda je nekonečná. Člověk nevědomě rozkvete.
Společnost pořád něco očekává. A my, všichni, aniž si to uvědomujeme, tvoříme sebe podle ní. Nezáleží na tom, jestli se měníme zvnějšku, nebo zevnitř. Jestli se měníme subjektivně málo, nebo hodně. Vždy se měníme, ať už s tím souhlasíme nebo ne. Člověk, který se nemění, tady není, protože mu přítomnost už dávno utekla. A právě ty chvíle, kdy člověk v rámci možností tvoří opravdu jen sám sebe, kdy je pánem nad svou myslí, jsou nejcennější. Protože právě v nich se léčíme, rosteme, hýčkáme se.

ROZMAZLUJ SE.

Moudří lidé tvrdí, že meditací člověk dosáhne na dno nekonečna, že prý meditace je cestou k osvobození. A většina lidí si představí "pasivní meditaci", kdy se naše tělo nehýbe, naši mysl jsme ztišili a zůstali jsme jen my. Ležíme a snažíme se hlavně na nic nemyslet a celé je to tak trochu boj. A právě ta většina lidí si myslí, že přece takovou pasivitou svůj život nezměníme. Že přece musíme konat, aby se něco dělo a měnilo. Jenže právě v tom to je. Každý může meditovat podle svého, jak ho jeho já poprosí, v čem se cítí nejlépe.
Někdo se nalezne, když plave. Miluju ten pocit, to když najednou zapomenete, že plavete, když se všechen hluk utlumí, připadáte si vlastně jako za zdí, všechno je tak daleko, vy přestanete přemýšlet a necháte tělo, ať dělá to nejlepší co umí. A tělo si to užívá, už mu nikdo nekecá do toho, jestli a jak plave. A mysl je hýčkána, protože najednou cítí všechno čistě a nezakrytě. Všechny bublinky kolem jako by obsahovaly celý vesmír. Kůže si teprve teď užívá, že na ni přes vodu svítí světlo. A vy zůstanete nepozorován, přesto v centru dění a najednou vše chápete.
Jak již jsem psala, teprve v takové chvíli člověk kvete. A to je meditace. Chvíle, kdy se odprostíme od vší tíhy, předsudků, úkolů. Meditujeme právě v tu chvíli, kdy děláme něco, co nás baví a zapomeneme na svět okolo a všímáme si jen sami sebe. V tu chvíli léčíme tělo, mysl i duši.
Víc takových chvil. ♥

Zase jsem se dostala v psaní někam, kam jsem nechtěla. Ale budiž. ...Zajímalo by mě, co o mě vlastně víte? Já.. se tady vždycky tak vyleju. Myšlenky, které nechci psát do deníku, píšu sem. Je to takový divný svět v krabici ten notebook... Jako když se člověk dívá do domku pro panenky. Zapomene na svůj velký svět kolem a mysl se přesune do toho malého, co má tělo před očima. Člověka to jakoby vcucne a přijde mu, že je jinde. Někdy je na mě velký svět tak komplikovaný, že se ráda pohodlně nechám vcucnout do tohohle okna.

A... denně sem přijde kolem 100 lidí, přesto vůbec nevidím vaše názory, připomínky, ohlasy. Já jsem ráda za jakoukoliv ozvěnu!
Ofélie

První plazení se s malbou

26. december 2014 at 18:00 | Ophelia |  TRIČKA
Můj panenský plaz- vousatá malba na tričko.
A když to slečna chtěla přes rameno, neuměla jsem to ani pak pořádně vyfotit. Nicméně plaza jsem malovala snad poprvé v životě, ještě k tomu ve vtipných podmínkách, protože jsem to dělala na horách, abych tričko ještě 23.12. odevzdala... Ne vždy to vyjde tak, jak by si člověk přál.



Co Ofélie

24. december 2014 at 17:26 | Ophelia |  Random
Konečně klid. Vrátila jsem se z hor (ledovec, Rakousko) a tak se konečně můžu vrhnout na mé klasické "vánoční" chemické pokusy. Je to vždy po dlouhé době čas, kdy mám klid a volno a můžu tedy zpracovat všechny bylinky, co jsem přes rok pěstovala a pak sušila. Navíc na prosinec vychází doba, kdy už je konečně vylouhovaná třezalka, takže s ní můžu začít něco dělat. (Na třezalku chodím v létě, trhám jen květy a pak je půl roku louhuji v oleji (olivový + kokosový), vznikne krásný červený léčivý olejíček.) Abych šla stručněji k věci, o vánočních prázdninách tradičně vyrábím kosmetiku, kterou pak spotřebováváme další rok :)
A chtěla bych se s vámi podělit o pár "receptů"- šampon, balzám na rty, mastičky (s tím související domácí "vazelína" bez ropy) a třezalkový olej. Samozřejmě ne vše se dá skladovat takhle celé jedno léto a proto dosti věcí splácám těsně před použitím (všechny vlasové masky, tělové mléko, některé krémy na ruce/nohy a zubní pastu...) Na to bych taky mohla sepsat recepty, že..:) (Co z toho vás zajímá??)


(na fotce moje hromada brzo potřebných věcí, když jsem třídila v pokoji- malovaná trička na vyfocení a zabalení k poslání, pytel s konopím na mastičku, vedle sklenice s třezalkovým olejem a krabice s potřebami na šampón a balzámy, hromada krabiček na kosmetiku a hromada esenciálních olejíčků...)

Zároveň jsem dodělala všechny zakázky, co jsem měla kvůli Vánocům- tentokrát samá trička. A konečně se můžu vrhnout na pár dalších věcí, co už slibuju dlouho, ale přes ty "akutní" na to nebyl čas... (Jestli to čtete Kiro a Verčo, omlouvám se, po prázdninách, až budu v Praze, vlka a pesana posílám..:) )
Takže nezahálím, dokumentuju většinu ilustrací na ten textil, fotím v průběhu tvoření kosmetiky, posílám dopisy, co jsem zmeškala a vymýšlím tetování pro dvě slečny (jsem poctěna!). Mezitím se samozřejmě velmi rázně flákám.

Já... konečně si prostě užívám, že můžu jentak existovat a nic se po mě nechce, takže se najednou všechno děje vlastně samo, protože se do věcí nenutím, ale dělám je, protože chci. Znáte to :)


(Sklízení předposlední zeleniny- hromada mangoldu (něco jako kombinace špenátových listů a řapíků celeru), ještě je ho spousta venku, ale na to jsem neměla kapacitu v mrazáku. Všechno očistit, nakrájet a zlepšit se v tetrisu, když se snažím udělat v mrazáku místo jak na maso pro psa, tak zeleninu pro sebe.)

(A Balouškova večeře. Nádherné kravské plíce.)

A aby tady nebylo tak vážno: přechod Jeseníku- To jsme se snažili spoluvyfotit, když byl takový vítr, že člověk nemohl ani normálně stát na místě, natož jít, natož držet v ruce foťák :D (A Balú samozřejmě skákal do vzduchu a ten vítr se snažil ve skoku kousnout, ale mezitím ho to vždy odneslo i 2 metry a to jej děsně bavilo.)


Vánoční psiny a kočkouni

9. december 2014 at 20:42 | Ophelia |  TRIČKA
Vánoce se blíží a já, přesto že je neslavím (nejsem křesťan), mám s nimi plno práce. Sešlo se mi dosti lidí, co chtějí malbu na zakázku, takže jenom maluji a zažehluji, šiji, rámuji a posílám dál :) Přiznám se, že v tom spěchu jsem z toho ni vše nezvládla vyfotit, což je mi dost líto, ale však ono je to stejně skoro pořád to stejné. Samí pesani, semtam nějaké jiné šílené zvíře (třeba agama) a věci, které by mě vůbec nenapadly. Taky dělám spousta triček s vegan nápisy, to tak posílám do éteru, aby se neřeklo, že dělám jenom hovawarty a australáky.
Je srandovní, jak se ke mně ty Vánoce stejně dostaly, aniž bych se nějak snažila. S maminkou mého milého jsem dělala perníčky, s babičkou sušila ovoce pro ptáčky, malovala všechny ty dárky, co mě opustily poštou a kamarádce jsem slíbila, že přijdu na půlnoční mši, protože bude hrát její maminka.
Posílám do blogového světa tedy dvě trička, která jsem ještě stihla vyfotit.

Nikdy ne mezi nebem a zemí

6. december 2014 at 14:05 | Ophelia |  Random
Vyndavání nádobí z myčky, kdy je ještě hebké a horké. Otevřeš tu myčku a vyvalí se "sen", jako kdyby se hrníčky a talíře právě vzbudily a ty jen mlhavě vidíš, jak sen odchází, ale nemáš šanci pochopit, co se jim asi zdálo.

To by nebylo, aby Ofélie tohle "téma týdne" vynechala a nevyjádřila se.
(Křik racků, šumění borovic, hukot vln, z dáli slyšíme bouřku, vítr přilétl už i k nám, když běžíme, mokrý písek mlaská.. a pak, že planeta je tichá, pasivní, však tohle je ten nejopravdovější orchestr!)

Pro mě je to hlavně pocit, kdy vím, že žiju. Pocit, kdy jsem pevně nohama na zemi a tím myslím to, kdy je člověk spojen s matkou Zemí a vnímá všechny ty fyzické krásy, kvůli kterým tady přece jsme. Když může zanořit prsty do vlhké a trochu hrubé hlíny. Když mě hladí ranní slunce a usínám za večerní bouřky. Když se procházím po pláži a vlna mi vžene slanou vodu do bot, abych pochopila, že vše funguje pořád stejnými pravidly, aniž by do toho člověk mohl zasáhnout. Vlastně jsme děsně bezmocní, maličcí. A naše Země žije, aniž bychom to mohli ovlivnit. Je silná, krásná, vznešená <3
Jde jen o to se k ní prostě chovat hezky. Ne proto, že bychom ji měli zachraňovat, to ona zachraňuje nás. Ale proto, že je to naše Matka. Ona nám dává teplo, ona nám poskytuje vodu, možnost utrhnout si její plody. Je na každém, nakolik k ní bude slušný, když ona nás pořád vítá s otevřenou vřelou náručí i když děláme někdy tak bolestivé věci. Můžeme se za ní vždy vrátit a vždy nám odpustí <3


Naše Země je zdroj všech těch neskutečných, nepopsatelně krásných věcí, kterými oplýváme.


Ten nekonečný život, který si většina lidí ani neuvědomuje. Že vše se rodí a umírá, aby se znova zrodilo, aniž bychom to my, lidé, řídili.


Že je tolik věcí, které nám dávají sílu a uzdravují nás. Že můžeme na jazyku pocítit tolik nekonečně dokonalých chutí. A že jedna věc nás může i posílit, i zabít.

(tyto ohnivé krásky jsem dostala od svého milého)


Nikdy nebýt jen mezi tím nebem a zemí. Však můžeme dosáhnout nekonečně nahoru i nekonečně dolu. Je přece tolik možností, jak se ponořit do krás obojího. Člověk se může cítit naplněný jen v jedné z energií, ale je přece škoda neochutnat vše, když máme tu možnost. Pokud někdo tvrdí, že materiálno je špatně, nerozumí tomu, nebo musí být hrozně smutný, protože se dobrovolně ochuzuje o tolik krás.


Protože přece Země je materiálno. Vše si můžeme osahat, vše vyzkoušíme, ochutnáme, všechno nějak voní, něco je měkkoučké a něco hrubé... Je samozřejmě rozdíl mezi konzumem a láskou k tomu, co můžeme uchopit.

Láska k materiálnu je opečovávání zahrádky, kdy vidíme vznik nového života, komunikujeme s tím plodem vzrostlým z hlíny, dáváme mu to nejlepší, co umíme, aby se nám poté odevzdal. Protože všechno naše jídlo může prožít plnohodnotný život zakončený tím, že splní své poslání. A to tím, že nakrmí někoho jiného, není tu zbytečně. Kdo tvrdí, že zvířata cítí a rostliny ne? Však všechno živé se rodí s tím, že chce něco dokázat, jinak by to vůbec nevzrostlo, kdyby to nemělo důvod. Přece proč se namáhat beze smyslu?


Mám ráda příběh věcí a proto vybírám, co se ke mně má dostat a co ne. Miluju sekáče, protože můžu adoptovat něco, co by jinak svůj příběh už skončilo. Ty nové věci v obchodě si stejně někdo koupí a člověk může začít vztah se svetrem s čistým listem, jenže to není tak dobrodružné. Když už to beru takhle, každé tričko má přece jinou energii, jinak se v něm cítíme a to je prostě to, že každý je jiný a potřebuje jiné zacházení.
Ráda si věci šiji, protože tím tomu ten život vůbec vdechnu a to je to nejkrásnější a nejjednodušší, jak se dostat ke zdroji. Tvořit. <3


Tím jsme se od země přesunuli k nebi. Nebe je to, kde si můžeme realitu tvořit sami. Kde si můžeme vymýšlet a my jsme stvořitel. Vymýšlení si není špatně! Proč bychom nemohli být strůjcem svého života? Je to jen náš osobní život, nikoho jiného! A proto my si nastavujeme vlastní pravidla! Svět, kde my jsme pány, je to náš svět, to v naší hlavě. Všechno tvoření, malování, šití, psaní, skládání hudby, věci o kterých přemýšlíme, o kterých sníme. Všechno to jsou možnosti, jak tvořit nové životy a příběhy, obohacovat náš společný svět.


Nejkrásnější maličkostí je uctívat vše, čeho se dotkneme. Děkovat, že ono jídlo mohu sníst, děkovat, že si mohu ty ponožky obléct. Protože každá "věc" má svůj příběh a potřebuje být oceněna a milována.
Ofélie

Hořící sny a noci

3. december 2014 at 21:05 | Ophelia |  Random
Otevřu blog.cz a všude je někdo nespokojený se vztahem, chlapi jsou hrozní a všichni jsou single. Já jsem nešťastnější. Nejšťastnější po boku svýho rozcuchanýho chlapa a je mi dobře. A polibte mi prdel, jestli to neni in.