BLOG | KDO JE OFÉLIE | ILUSTRACE | MALBY NA TEXTIL | TIŠTĚNÉ | KONTAKT


prosím o strpení, blog je v "rekonstrukci", tudíž tady nic nefunguje. (snad už nefungujou "jen" rozřazení článků do rubrik..)

Islas Canarias (1)- o bytí a neuchopitelném materiálnu

22. may 2015 at 18:33 | Ofélie |  Random
Asi znáte Kanáry jako kilometrové pláže, spoustu pupkatých Němců, hluk, peníze a hotely. Já vám samozřejmě tady ukážu trošku jinou stránku těhle ostrovů:)

(Tentokráte trochu zmateně, fotky jsem namixovala různě, bez příběhu, ten najdete pouze v psaném slovu. Fotky jsem rozdělila do (snad) 4 článků.)

(Pohled na Španělské mraky a květy opuncie, což je úchvatný kaktus s ještě úchvatnějšími trny, které člověk má úplně všude a nejdou vyndat, jak jsou malinkaté a křehoučké. Když jsem se natahovala do keřů pro slaďoučké plody, nachytala jsem si do rukou, nohou, spousty roztomilých a otravných štětinek.)


Už jsem asi nakažená takovým tím typickým minimalistickým balením si věcí kvůli všem těm cestám s domovem na zádech a tak jsem i tentokrát, přestože to bylo vlastně dost pohodlné a tak trochu žádané nabalit si spousta šatů a knížek, vzala sebou akorát čtečku, pár ponožek, jedny šaty a kraťasy.

Ale foťáky jsem měla dva.Cestování na vlastní pěst je pohodlné nejen kvůli tomu, že člověk nesmí řešit moc věci, ale zároveň neřeší moc ani lidi a uvědomila jsem si svobodu osamělých cest už na letišti, kdy bratr chtěl něco jiného, než táta a já tak nějak plápolala mezi nimi.


(Barcelona z "ptačího" pohledu:) )

Když jsem se tentokrát zvedla ze země rychlostí asi 600km/h, přestože se mi sevřel žaludek, uvědomila jsem si, jak moc miluju létání. Ty 4 a půl hodiny jsem neodlepila nos od okýnka.


To zírání do mraků pod sebou mě vrátilo do zasněných dětských let, která tak nějak pomalu s přibývajícími "povinnostmi" opouštím a celou dobu mimo Čechy jsem si užívala nic nemusení hlavně tím, že jsem pozorovala. Dívala jsem se do palem, jak šustí a na lidi, jak jedí, brouzdají se mořem, nebo pracují... Pozorovala jsem ráno celé hodiny mořské vlny, jak oblizují písečný břeh pokaždé trochu jinak, jakoby se snažily poznat, jak se to suché zemi nejvíce líbí.


To "jen bytí" bylo blahem na moji uspěchanou duši. (Byť se snažím a o pocit přítomnosti si v hlavě pečuji, přesto je prostě něco jiného býti doma a ve světě.)


Měla bych vám možná prvně spíše přiblížit, na jakéže pláže a sopky teď budete koukat a o čem že to píši... Inu, na podávání nezkreslených informací tu jsou jiní, přesto bych ráda zmínila, že ten nejvýchodnější a nejsevernější ostrov Kanárů, Lanzarote, je z nich zároveň nejúchvatnější. Před asi 250 lety byl celý ostrov srovnán se zemí, aby se znovu probudil, jen trochu černější a červenější. Vybuchlo tam všechno, co mohlo, a teď vypadá ostrov jako prapodivná měsíční krajina. Od té doby se polopouště trochu "zazelenily" kaktusy, lidé vysázeli palmy a černé lávové kamení se mírně pokrylo lišejníkem.


Člověk se prochází v krajině, která vypadá jako z fantaskního světa, je to jako tropický Island. (Viděli jste někdo česko-francouzskou sci-fi pohádku Divoká planeta?)


Měsíční krajina do nekonečna živá a pravdivá. Pod sebou rozpálený černý lávový písek, u horizontu se to vždy tak jemně červeně mihotá....



Člověk prostě na cestách, neobtěžkán pravidelností a tabulkami, tak nějak pozná lépe sám sebe a spřátelí se vždy trochu víc s matičkou Zemí.
Ofélie
 


Comments

1 Vlasta | Email | Web | 22. may 2015 at 21:18 | React

Taky se ráda dívám z letadla dolů na svět pod sebou. Letadlem jsem letěla všehovšudy třikrát, když nepočítám cestu zpátky. Dvakrát v noci, jednou přes den. Obojí bylo úžasné. Díváš se na to, jak vzlétáš do oblak, najednou už nevidíš silnice a domy, jen se ti míhají lesy a pole a města a moře a nic... a v noci všude ta světla. Mám to ráda. :-)
Na Kanárech jsem nikdy nebyla a vlastně mě ani nikdy nenapadlo o cestě tam uvažovat. Mohlo by to však být pěkné.

Už se těším na další tři články. :-)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.