BLOG | KDO JE OFÉLIE | ILUSTRACE | MALBY NA TEXTIL | TIŠTĚNÉ | KONTAKT


prosím o strpení, blog je v "rekonstrukci", tudíž tady nic nefunguje. (snad už nefungujou "jen" rozřazení článků do rubrik..)

September 2015

Spadnout na střechu světa

25. september 2015 at 20:09 | Ofélie |  Random
Tak moc jsem se těšila! Už jsem chtěla zažít ten prach a ostré slunko, šedožluté barvy a bílé vrcholky, těšila jsem se po 3 dnech na cestě stát uprostřed těch majestátních hor, dýchat horský vzduch a slyšet jak vítr skučí mezi rozsedlinami a skalisky... Chtěla jsem odhodit batoh a rozeběhnout se.
Ten let měl trvat hodinu, měla jsem se za hodinu dostat z dusného rušného Dillí přímo do srdce indického Himálaje.

Celou cestu jsem byla přilepená na okýnko, zrovna svítalo, světlo se postupně prodíralo skrz nekonečné bílé peřiny, opatrně položené na indické krajině. S nosem na skle jsem si představovala, jak po těch měkkých kopečkách peří běžím, cítila jsem pod nohami hebkost a trochu chlad, cítila jsem, jak vata křupe, když se jí dotýká mé chodidlo. Když byla oblaka řidší, noha mi propadávala, skákala jsem jen po těch pěkných, vypasených. Některé nebyly jemné, spíš jako hřbety oveček, ale většina měla na povrchu jakýsi jemný povlak, pár studených jazýčků, které mé nohy obklopily při každém skoku.


Místy se ovečky rozestoupily a viděla jsem vrcholy. Ostré, vysušené a pusté vrcholky s barvou písku. Nekonečně přitahující. Jako by volaly "pojď". Bylo z nich cítit nepříjemné vedro žhnoucích paprsků, které na ně putovaly mnohem kratší cestu než na zelenou krajinu v nížinách a zároveň z nich šel neuchopitelný chlad- chlad odcházející noci a chlad pusta, žádný život na nich nebyl. Ne nadarmo se těm vrcholkům přezdívá "trůny bohů".

Přestala jsem po oblacích přeskakovat, pořezala bych se o ty zuby prodírající se skrz.

Byla jsem šíleně unavená, několik dní vpodstatě bez spánku- spala jsem nárazově vždy jen tak 2 hodiny. V letadle, na letišti, před letištěm... Celou dobu v jednom oblečení, bez karimatky, bez deky. Tak jak jsem byla, lehla jsem si a zdřímla si, s batohem zaháknutým za ruku.
Ale zároveň ve mně všechno běhalo. Hrozně moc jsem se těšila. Hrozně moc jsem chtěla vidět tu (další) krásu. Hrozně moc jsem chtěla stát na zemi a vědět, že už nikam nepoletím. Vidět všechny ty lidi. Psy. Krávy. Mihotající se praporky ve větru. Procházet se uličkami. Běžet do hor. Poznávat.

A pořád jsme tam nebyli. Rozhodně to byla víc než hodina. Alespoň v mé hlavě. A taky jsme začali kroužit. Chvíli letadlo prudce klouzalo doleva, chvíli rovně a pak zase zpátky, prudce doleva. Nahoru. Dolu. Po asi tři čtvrtě hodině nám kapitán stručně a se silným indickým přízvukem oznámil, že se vracíme do Dillí.

Nikdo nevěděl proč.

Byla jsem tak zklamaná. Unavená. Usnula jsem. Můj přehřátej mozek asi nezvládal přemýšlet a zase něco rozebírat a řešit.

Láska na první pohled

21. september 2015 at 17:48 | Ofélie |  Random
Že člověk Indii a zvlášť Dillí buď miluje anebo nenávidí. A já vím, že patřím do první skupiny a spadla jsem do toho po uši.
Nějak ale do poslední chvíle (jako obvykle) nebyl čas na připravování (duševní i materiální), nebo na rozmejšlení. Ani na uvědomění si, co se vlastně děje. Balila jsem si den předem a ten den ráno a to, že letím do Himálají mi došlo až, když jsem vystoupila z letadla v Dillí.