BLOG | KDO JE OFÉLIE | ILUSTRACE | MALBY NA TEXTIL | TIŠTĚNÉ | KONTAKT


prosím o strpení, blog je v "rekonstrukci", tudíž tady nic nefunguje. (snad už nefungujou "jen" rozřazení článků do rubrik..)

Spadnout na střechu světa

25. september 2015 at 20:09 | Ofélie |  Random
Tak moc jsem se těšila! Už jsem chtěla zažít ten prach a ostré slunko, šedožluté barvy a bílé vrcholky, těšila jsem se po 3 dnech na cestě stát uprostřed těch majestátních hor, dýchat horský vzduch a slyšet jak vítr skučí mezi rozsedlinami a skalisky... Chtěla jsem odhodit batoh a rozeběhnout se.
Ten let měl trvat hodinu, měla jsem se za hodinu dostat z dusného rušného Dillí přímo do srdce indického Himálaje.

Celou cestu jsem byla přilepená na okýnko, zrovna svítalo, světlo se postupně prodíralo skrz nekonečné bílé peřiny, opatrně položené na indické krajině. S nosem na skle jsem si představovala, jak po těch měkkých kopečkách peří běžím, cítila jsem pod nohami hebkost a trochu chlad, cítila jsem, jak vata křupe, když se jí dotýká mé chodidlo. Když byla oblaka řidší, noha mi propadávala, skákala jsem jen po těch pěkných, vypasených. Některé nebyly jemné, spíš jako hřbety oveček, ale většina měla na povrchu jakýsi jemný povlak, pár studených jazýčků, které mé nohy obklopily při každém skoku.


Místy se ovečky rozestoupily a viděla jsem vrcholy. Ostré, vysušené a pusté vrcholky s barvou písku. Nekonečně přitahující. Jako by volaly "pojď". Bylo z nich cítit nepříjemné vedro žhnoucích paprsků, které na ně putovaly mnohem kratší cestu než na zelenou krajinu v nížinách a zároveň z nich šel neuchopitelný chlad- chlad odcházející noci a chlad pusta, žádný život na nich nebyl. Ne nadarmo se těm vrcholkům přezdívá "trůny bohů".

Přestala jsem po oblacích přeskakovat, pořezala bych se o ty zuby prodírající se skrz.

Byla jsem šíleně unavená, několik dní vpodstatě bez spánku- spala jsem nárazově vždy jen tak 2 hodiny. V letadle, na letišti, před letištěm... Celou dobu v jednom oblečení, bez karimatky, bez deky. Tak jak jsem byla, lehla jsem si a zdřímla si, s batohem zaháknutým za ruku.
Ale zároveň ve mně všechno běhalo. Hrozně moc jsem se těšila. Hrozně moc jsem chtěla vidět tu (další) krásu. Hrozně moc jsem chtěla stát na zemi a vědět, že už nikam nepoletím. Vidět všechny ty lidi. Psy. Krávy. Mihotající se praporky ve větru. Procházet se uličkami. Běžet do hor. Poznávat.

A pořád jsme tam nebyli. Rozhodně to byla víc než hodina. Alespoň v mé hlavě. A taky jsme začali kroužit. Chvíli letadlo prudce klouzalo doleva, chvíli rovně a pak zase zpátky, prudce doleva. Nahoru. Dolu. Po asi tři čtvrtě hodině nám kapitán stručně a se silným indickým přízvukem oznámil, že se vracíme do Dillí.

Nikdo nevěděl proč.

Byla jsem tak zklamaná. Unavená. Usnula jsem. Můj přehřátej mozek asi nezvládal přemýšlet a zase něco rozebírat a řešit.


V Dillí se strhla mela. Lidé nevěděli, kde mají zavazadla. A ani nevěděli co budou dělat. Schazovali to na špatné počasí, ale let před námi i po nás přistál. Lidé pokřikovali jeden přes druhého. Paní na přepážce naší letecké společnosti prohlásila, že jí máme dávat letenky a že nás nastrká do prázdných míst v dalších letech. Jó, to bych se mohla do Malého Tibetu dostat taky až za 14 dní a důvod, proč jsem přijela (učit tibeťánky) by padl vniveč.
Ostatní lidé byli samozřejmě také naštvaní. Indové křičeli, cizinci stáli a vyjeveně čučeli.
Byli s námi i dva mniši a když zjistili, že je paní od překážky nastrká do dalších letů, začali se lokty cpát dopředu, že oni musí letět první, pokřikovali a rvali se, aby se jejich místa zarezervovala první. Indové začali skandovat. Nikomu se nelíbilo se dostat za rodinou o týden i víc později. A kdo by určil, kdo je důležitější a může letět jako první?

Jeden ind v "mid thirties", vyšší a mohutnější než všichni ostatní, si vzal věc do vlastních rukou a ovládl dav, který začal skandovat. Přidalo se celé osazenstvo zrušeného letu. Bylo to silné, všichni se spojili, vznikl jeden jediný hlas, který křičel něco v hindštině a paní u přepážky začala být nervózní.
Když jsem se lidí ptala, co skandují, všichni se pousmáli a mávli rukou. Až jedna mladá indka (jmenovala se Neha), která se se mnou dala do řeči, mi řekla, že skandují něco jako "GoAir musí zemřít" a že ten hlavní buřič je její manžel.
Že pracuje u nějakých nevládních sociálních organizací a že musí umět lid spojit. Že GoAir mělo mnohokrát nějaké čachry s palivem a že jsme se vrátili asi kvůli tomu. A že ona má taky nějakou social work. Že se nedávno vzali (měla celé ruce poseté svatebními náramky) a že jsou oba z jiné kasty i z jiného indického státu- on už měl domluvený sňatek od matky a že poznal na nějaké akci spojené s jeho prací Nehu a zamiloval se do ní, sňatek zrušil a vzal si ji. Že ta minulá žena se jmenovala také Neha.
Stihly jsme probrat všechna možná tabu, jak to funguje v indických vztazích, jak to chodí s kastami (které jsou zakázané), náboženství, sex a všechno kolem.

Její manžel mezitím (že jsme tam strávili asi 4 hodiny, už kolem nás chodili vojáci se zbraněmi a říkali, že to budou muset rozehnat) vyhádal samostatný let pro všechny. Skvělé pro všechny, pořád úplně ne dobré pro nás. Neměly jsme s Mončou kam jít.
 


Comments

1 all-is-magic | Email | Web | 25. september 2015 at 21:16 | React

Páni, tak to je teda zážitek... já v Indii ještě nikdy nebyla, ale velmi mě láká. Ráda si takhle popovídám s lidmi, jak v zemi žijí, jak to u nich funguje, jak přemýšlí... Člověk se pak dozví mnoho zajímavostí :)

2 higurashi-tym-cikady | Email | Web | 25. september 2015 at 21:51 | React

Můj oddíl létal v létě na měsíc do Číny. Vždycky jsem snila, že jednoho dne pojedu s nimi, ale teď už je definitivně jasné, že nepojedu.

3 Aneta | Email | Web | 27. september 2015 at 9:15 | React

Je mi z Tvého článku krásně. Když jej čtu, cejtím něco podobnýho jako Ty, když běháš po mracích.

4 Vlasta | Email | Web | 29. september 2015 at 15:58 | React

Vyprávíš to jako příběh, za který by se nemusel stydět ani ten nejlepší vypravěč. Mrzí mě, že sis to nevymyslela, ale musela prožít. :/ A jsem zvědavá, jak se vše vyvíjelo dál..

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.