BLOG | KDO JE OFÉLIE | ILUSTRACE | MALBY NA TEXTIL | TIŠTĚNÉ | KONTAKT


prosím o strpení, blog je v "rekonstrukci", tudíž tady nic nefunguje. (snad už nefungujou "jen" rozřazení článků do rubrik..)

October 2015

Není mu konce

23. october 2015 at 19:43 | Ofélie
Dámy a pánové,
končím.

Končím po úžasných a spokojených pěti letech (!) s "virusem", poněvadž jsem byla asi moc chrtivá a chtěla jsem si sem nastřádat všechny své fotografie a kresby, leč galerie.cz nemá takovou kapacitu, jakou bych si přála a já ji před pár články naplnila. To má za důsledek, že se vám nemůžou tady zobrazit žádné obrázky, ni fotografie. Asi polovina se mi jich z blogu omylem smazala. Mnojo.

Těžko se opouští tak vypiplané dítko, kolik blábolů jsem sem asi stihla napsat... Ale nebojte, nepřestanu v internetovém světě pobuřovat a poučovat. Přesouvám se jen o kousek vedle, do nového, čistého (a s plným prostorem v galerii, juchů!)

Po kliknutí na obrázek se dostanete do jiného světa :) (P.S.-Už na vás čeká první článek, jako vábítko.♥)


A ještě druhé P.S.- Budu vám tentokrát neskonale vděčná za komentáře u toho článku na novém blogu, chtěla bych přesvědčit Standu, že mám právo na své místečko v Autorském klubu i s tím novým batoletem. Děkuji!

Každý má svoji úchylku...

19. october 2015 at 17:08 | Ofélie |  Random
Píšu si totiž seznamy.
Píšu si do tabulky, co jsem za den snědla. Vybarvuju si jednou barvou co mi dělalo největší potěšení (hezkej večer s milým o pizze, víně a olivách, nebo vyrábění sushi s mým mladším bráškou, švestkové crumble k nedělní snídani a sobotní indická večeře se spoustou navařeného jídla) a další barvou, co bylo ultra zdravé a tělu prospěšné (zelená šťáva, fermentovaná zelenina, božskej salát nebo vyvážená porce luštěnin, obilnin a zelené zeleniny). Vypočítávám, jestli jsem snědla dostatek bílkovin.


Píšu si totiž další tabulku, ve které si plánuju tréninky. Plánuju si, abych měla dny odpočinku a práce pro konkrétní část těla. Plánuju si tréninky tak, abych se zlepšovala. (Např.u dřepů na jedné noze, abych dala každý týden alespoň o jeden navíc.) Mým největším snem je umět chodit po rukou (tedy udělat stojku na natažených rukách), sepsala jsem si všechny možné cviky, které mi k tomu dopomohou a plánuju si vždy tréninky týden-14 dní dopředu...

Vivat minimalism

17. october 2015 at 15:49 | Ofélie |  Random
Já tomu internetovému světu nerozumím. Když člověk píše články básnířsky zastřeně a střípkovitě, lidé je chápou a pisálka komentáře těší. A když si tedy pisálek řekne, že by mohl psát víc otevřeně a popisovat ta fakta svého bytí, nese se to s neporozumněním.
Neumím psát tak, abych obsáhla celou svoji hlavu.

Člověk pak zjistí, že píše vlastně na blog proto, aby se k jeho titěrným myšlenkám konečně někdo vyjádřil. Že jsou to ty výkřiky, které nestačí povědět tužce a papíru, že nestačí je zmateriálnit barvou, přes kterou někteří lidé lépe slyší (haha, tím myslím samozřejmě postování akvarelů a tuší na sociální média :D ). Ty myšlenky, které člověk chce zveřejnit, protože se za ně nestydí, ale v reálném životě asi nikoho kolem moc nezajímají a tak má potřebu je sdělit alespoň jinde.

Stejně mě nikdo neposlouchá.
Život se mi trochu stočil.
Bydlím teď dvojmo. Že přes týden ve staré kovárně uprostřed Prahy. Bílý starý dům, přestože vymalovaný, vevnitř cítíš, že to tepe. Všechny ty jiskry, temno, žhavý oheň ve kterém se tvoří... Z toho domu to dýchá i přes vybílené stěny. Kulaté stropy, vysokánská půda s dřevěnými trámy uprostřed, voňavý sklep a roztomilý dvorek do ticha vesnice uprostřed velkoměsta. Do pokoje lézt po bílých dřevěných "mlynářských" schodech, široké dveře, pokoj se šikmou střechou a tím krásným trámem uprostřed... Je mi tu dobře. I když mám v pokoji krabice s knihami a laky, i když se topí jen dole v kamnech a nahoře je zima. I když je sprcha jen koutem v kuchyni, kde donedávna nebyla ani lednička, jen dřevěné police. Ale tenhle dům stále dýchá a žije příběh, který je tak trochu pohádkový...

O stesku po cestě a nedůvěře k pravdě

1. october 2015 at 20:11 | Ofélie |  Random
Stýská se mi. Stýská se mi po těch nekonečných horách, hlubokých údolích, růžových západech slunce, po zpocených ponožkách, po pastevcích s koňmi a obrovských orlech, kteří nad námi kroužili ať pršelo, nebo pražilo slunce. Stýská se mi po něčím trochu děsivém chladu, který člověka obklopí, když vyleze nad 4 tisíce, a stýská se mi po mrtvolném vedru a žáru v nižších a přesto pustých horách.
Stýská se mi po Himálajích. Tak lehce mi k duši přirostly, tak těžko se odmilovává...

Jezdím teď každý den zas na kole do školy. Tam a zpátky. Tam a zpátky. Naprosto zbytečně tam, konečně zpátky. Mučí mě to. Poslední rok a prý ten nejzábavnější. Tak jo. Já totiž umírám srandou.


Alespoň přečtu spousty knih, alespoň ve škole vyřizuju všechny "internetové věci", čtu články, alespoň si mám kdy kreslit deník, alespoň mám čas na to, abych chvíli seděla a přemýšlela.
Jsem zvyklá na to, že se vzdělávat musím sama. Ale nedokázala jsem se smířit s tím, že do té instituce stejně musím chodit, přestože mi je k hovnu. Vadí mi ten čas, který můžu strávit něčím celostnějším, pořád mě někdo vyrušuje z mého učení se. Musím se přetvařovat, tvářit se, že mě zajímají ty ploché odrecitované žvásty, když bych si mnohem raději zjišťovala tu o metabolismu bílkovin, tu se učila španělskou gramatiku, četla rozhovory s moudrými lidmi, nebo četla science články v angličtině... Tedy vzdělávala se, ano. Ale sama.
Klasická škola, (pro mě tedy už jen ten poslední rok na osmiletém všeobecném gymnáziu,) není ve své současné podobě kompetentní vzdělat člověka. Učí ho pouze opičkovat, neučit se věci komplexně, ale rychle se naučit nazpaměť spousty povrchních faktů. A to mě žere. Nechápu, proč bych se měla "učit" věci, které stejně zapomenu- a že to tak většina lidí má. Něco se odpapouškuje, člověk se to bez přemýšlení našrotí, sepíše to do papíru, ten se označí a člověk v tu ránu ono našrocené zapomene.
Ale mě ty věci zajímají, (samozřejmě, jako ostatně každého člověka, ne všechny- z fyziky si vždycky budu vybírat jen ty záhadné věcičky, v angličtině se nikdy nenaučím názvy časů..) a chci je vědět. Chci vědět, proč tohle je tak a tamto jinak. Ale na to není čas. A je nás hodně, takže vlastní názor nemá člověk šanci sdělit, není prostor pro debatu ani pro vysvětlování. Prostě to tak je a tečka. Nepřemýšlej o tom, jen se to nauč.

Nebudu tohle téma rozvíjet, je to spíš na samostatnej článek a já to takhle přece mám už hrozně dlouho. Tudíž není potřeba se o tom opět zmiňovat.


Snažím se vědět víc o světě ze všech stran. Ráda si hledám svoji cestu sama a tak mi nestačí, když mi někdo řekne, že bych měla jíst tohle a ono, jelikož je to zdravý. Musím si zjistit, proč je tomu tak. Co to dělá s mým tělem a co dělají jiné věci s mým tělem. Zjistit si, proč to tak funguje. Podívat se na věc z více úhlů a pak teprv tomu začít třeba věřit. Když jsem začala sportovat, šla jsem až do chemických detailů metabolismu, tvorby aminokyselin a vlivu hormonů, vnějších vlivů, co to dělá se stresem. Nevěřím všeobecné pravdě, je to takový můj zlozvyk. Když je něco strašně jednoduché a výhodné, skvělé, úžasné, vždycky na tom je něco divnýho.
Ano, není to správná cesta, všechno zpochybňovat. (Teď budu zpochybňovat i svůj vlastní názor... :D) Ale není správná cesta věřit faktům tak, jak jsou. To mě naučila škola. Že nic z toho, co nám někdo říká, nemusí 100% tak být. Přijde mi, že pravda vůbec neexistuje. Že všechno je relativní a nikdy nemůžeme říct, že je to pouze tak. Proto každý si musí najít cestu svoji. Naprosto jinou než ostatní. Zjistit si, jak to funguje jemu.
Díky tomuhle zlozvyku se mi samozřejmě točí život taky jen okolo některých věcí. Všechno si vyrábím sama. Míchám si směsi koření, vyrábím rostlinnou majonézu i salámy, vyrábím proteinový tyčinky, šiju si šaty, vyrábím si boty, míchám si zubní pastu a šampóny, suším psovi maso a míchám mu večeře, stříhám si vlasy a kolo, které mi složil z dílů přítel, si opravuju, lakuju, montuju, pěstuju si bylinky, vyrábím tempeh.... Vlastně se celý můj život točí okolo tvoření mého světa a okolo péče o schránku, ve kterém bydlím.
A možná mi věci déle trvají, poněvadž si musím na pravdu vždycky přijít sama.
Asi je to svazující. Máma říká, že bych měla někdy taky chodit s kamarádama do hospody, že přece celý život budu vařit a zašívat ponožky. Že si nemám ten čas ubírat i teď. Ale já se tím uklidňuji. Mám pocit, že mám vládu sama nad sebou a že žiju s účelem.

Možná proto potřebuju jednou za čas vypnout. Tak moc mě těší tenhle normální život neřešit. Nechtít po sobě pořád nějaké výsledky. Nebýt k sobě přísná. (Nebo alespoň jiným způsobem..) Řešit jen to, kdy mám hlad a jak krásné je slunce.
Proto mě to pořád tak táhne do lesů, do hor, na pusté moře a k nebi. Mít nějaký vyšší pocit, že dělám věci dobře. Ujistit se. A vždycky, když stojím nahoře, tak blízko nebi, na vrcholu, kam vede ne nejjednodušší cesta, když skoro "slyším bohy"... Když slyším, jak Gaya dýchá a jak silná je. A jak krásný a nekonečný ve vědění ten náš svět je... A jak jsme maličcí. Když mám pocit, že jsem něčeho takového součástí, moje duše vrní.


A právě teď stýskám si, pilně cvičím, snad doufající, že se tam brzo dostanu znova, tak abych byla připravená. V zimě snad pojedeme do Rumunska na sněžnice. A podzimní prázdniny snad strávíme s Balúem v Tatrách. Snad. Já ani nevím, k čemu se upínám, ale k něčemu abstraktnímu směřuju, jinak bych se tady zbláznila.
Po dvou měsících v Indii jsem tady nevydržela ani týden a musela jsem odjet do Polska k moři. K mé lásce, však vy víte...-do studeného větru, studenějších vln a vůně a šumění borovic na písečných plážích tam. Když dojedu k Baltu, je to vždy jako vstoupit do snu. Tam vyřeším všechny své problémy, tam se vzchopím z nešťastné lásky, tam učiním životní rozhodnutí a dostanu vnuknutí.
Tam.
Ne tady.

Člověk by měl umět najít krásy všude. Tam kde žije, i kdyby se celý život z místa nehnul. Jenže já se hnula a viděla, jak krásně je s domečkem na zádech a s bolavými nohami. Nejde mi tolik o to, kde, ale jak. A přesycené materiálno mého "normálního života" mě tíží tak, že těžko můžu tak lehce vzlétnout. (Vzlétnout k trůnům bohů, nejlépe, že.)


Fotky v článku:
1. a 2. Himálaje ze "spodu" a z vrchu
3. část našeho "komunistického spolku" (komunistický proto, poněvadž se dělíme o vše :) )
4. pokoj při bouři s papírama
5. trochu rozrostlejší komunistický spolek- vínová sešlost v mém novém bydlení
6. a kompletní komunistický spolek i s mužnou částí: nakupování na trzích v Gdaňsku