BLOG | KDO JE OFÉLIE | ILUSTRACE | MALBY NA TEXTIL | TIŠTĚNÉ | KONTAKT


prosím o strpení, blog je v "rekonstrukci", tudíž tady nic nefunguje. (snad už nefungujou "jen" rozřazení článků do rubrik..)

O stesku po cestě a nedůvěře k pravdě

1. october 2015 at 20:11 | Ofélie |  Random
Stýská se mi. Stýská se mi po těch nekonečných horách, hlubokých údolích, růžových západech slunce, po zpocených ponožkách, po pastevcích s koňmi a obrovských orlech, kteří nad námi kroužili ať pršelo, nebo pražilo slunce. Stýská se mi po něčím trochu děsivém chladu, který člověka obklopí, když vyleze nad 4 tisíce, a stýská se mi po mrtvolném vedru a žáru v nižších a přesto pustých horách.
Stýská se mi po Himálajích. Tak lehce mi k duši přirostly, tak těžko se odmilovává...

Jezdím teď každý den zas na kole do školy. Tam a zpátky. Tam a zpátky. Naprosto zbytečně tam, konečně zpátky. Mučí mě to. Poslední rok a prý ten nejzábavnější. Tak jo. Já totiž umírám srandou.


Alespoň přečtu spousty knih, alespoň ve škole vyřizuju všechny "internetové věci", čtu články, alespoň si mám kdy kreslit deník, alespoň mám čas na to, abych chvíli seděla a přemýšlela.
Jsem zvyklá na to, že se vzdělávat musím sama. Ale nedokázala jsem se smířit s tím, že do té instituce stejně musím chodit, přestože mi je k hovnu. Vadí mi ten čas, který můžu strávit něčím celostnějším, pořád mě někdo vyrušuje z mého učení se. Musím se přetvařovat, tvářit se, že mě zajímají ty ploché odrecitované žvásty, když bych si mnohem raději zjišťovala tu o metabolismu bílkovin, tu se učila španělskou gramatiku, četla rozhovory s moudrými lidmi, nebo četla science články v angličtině... Tedy vzdělávala se, ano. Ale sama.
Klasická škola, (pro mě tedy už jen ten poslední rok na osmiletém všeobecném gymnáziu,) není ve své současné podobě kompetentní vzdělat člověka. Učí ho pouze opičkovat, neučit se věci komplexně, ale rychle se naučit nazpaměť spousty povrchních faktů. A to mě žere. Nechápu, proč bych se měla "učit" věci, které stejně zapomenu- a že to tak většina lidí má. Něco se odpapouškuje, člověk se to bez přemýšlení našrotí, sepíše to do papíru, ten se označí a člověk v tu ránu ono našrocené zapomene.
Ale mě ty věci zajímají, (samozřejmě, jako ostatně každého člověka, ne všechny- z fyziky si vždycky budu vybírat jen ty záhadné věcičky, v angličtině se nikdy nenaučím názvy časů..) a chci je vědět. Chci vědět, proč tohle je tak a tamto jinak. Ale na to není čas. A je nás hodně, takže vlastní názor nemá člověk šanci sdělit, není prostor pro debatu ani pro vysvětlování. Prostě to tak je a tečka. Nepřemýšlej o tom, jen se to nauč.

Nebudu tohle téma rozvíjet, je to spíš na samostatnej článek a já to takhle přece mám už hrozně dlouho. Tudíž není potřeba se o tom opět zmiňovat.


Snažím se vědět víc o světě ze všech stran. Ráda si hledám svoji cestu sama a tak mi nestačí, když mi někdo řekne, že bych měla jíst tohle a ono, jelikož je to zdravý. Musím si zjistit, proč je tomu tak. Co to dělá s mým tělem a co dělají jiné věci s mým tělem. Zjistit si, proč to tak funguje. Podívat se na věc z více úhlů a pak teprv tomu začít třeba věřit. Když jsem začala sportovat, šla jsem až do chemických detailů metabolismu, tvorby aminokyselin a vlivu hormonů, vnějších vlivů, co to dělá se stresem. Nevěřím všeobecné pravdě, je to takový můj zlozvyk. Když je něco strašně jednoduché a výhodné, skvělé, úžasné, vždycky na tom je něco divnýho.
Ano, není to správná cesta, všechno zpochybňovat. (Teď budu zpochybňovat i svůj vlastní názor... :D) Ale není správná cesta věřit faktům tak, jak jsou. To mě naučila škola. Že nic z toho, co nám někdo říká, nemusí 100% tak být. Přijde mi, že pravda vůbec neexistuje. Že všechno je relativní a nikdy nemůžeme říct, že je to pouze tak. Proto každý si musí najít cestu svoji. Naprosto jinou než ostatní. Zjistit si, jak to funguje jemu.
Díky tomuhle zlozvyku se mi samozřejmě točí život taky jen okolo některých věcí. Všechno si vyrábím sama. Míchám si směsi koření, vyrábím rostlinnou majonézu i salámy, vyrábím proteinový tyčinky, šiju si šaty, vyrábím si boty, míchám si zubní pastu a šampóny, suším psovi maso a míchám mu večeře, stříhám si vlasy a kolo, které mi složil z dílů přítel, si opravuju, lakuju, montuju, pěstuju si bylinky, vyrábím tempeh.... Vlastně se celý můj život točí okolo tvoření mého světa a okolo péče o schránku, ve kterém bydlím.
A možná mi věci déle trvají, poněvadž si musím na pravdu vždycky přijít sama.
Asi je to svazující. Máma říká, že bych měla někdy taky chodit s kamarádama do hospody, že přece celý život budu vařit a zašívat ponožky. Že si nemám ten čas ubírat i teď. Ale já se tím uklidňuji. Mám pocit, že mám vládu sama nad sebou a že žiju s účelem.

Možná proto potřebuju jednou za čas vypnout. Tak moc mě těší tenhle normální život neřešit. Nechtít po sobě pořád nějaké výsledky. Nebýt k sobě přísná. (Nebo alespoň jiným způsobem..) Řešit jen to, kdy mám hlad a jak krásné je slunce.
Proto mě to pořád tak táhne do lesů, do hor, na pusté moře a k nebi. Mít nějaký vyšší pocit, že dělám věci dobře. Ujistit se. A vždycky, když stojím nahoře, tak blízko nebi, na vrcholu, kam vede ne nejjednodušší cesta, když skoro "slyším bohy"... Když slyším, jak Gaya dýchá a jak silná je. A jak krásný a nekonečný ve vědění ten náš svět je... A jak jsme maličcí. Když mám pocit, že jsem něčeho takového součástí, moje duše vrní.


A právě teď stýskám si, pilně cvičím, snad doufající, že se tam brzo dostanu znova, tak abych byla připravená. V zimě snad pojedeme do Rumunska na sněžnice. A podzimní prázdniny snad strávíme s Balúem v Tatrách. Snad. Já ani nevím, k čemu se upínám, ale k něčemu abstraktnímu směřuju, jinak bych se tady zbláznila.
Po dvou měsících v Indii jsem tady nevydržela ani týden a musela jsem odjet do Polska k moři. K mé lásce, však vy víte...-do studeného větru, studenějších vln a vůně a šumění borovic na písečných plážích tam. Když dojedu k Baltu, je to vždy jako vstoupit do snu. Tam vyřeším všechny své problémy, tam se vzchopím z nešťastné lásky, tam učiním životní rozhodnutí a dostanu vnuknutí.
Tam.
Ne tady.

Člověk by měl umět najít krásy všude. Tam kde žije, i kdyby se celý život z místa nehnul. Jenže já se hnula a viděla, jak krásně je s domečkem na zádech a s bolavými nohami. Nejde mi tolik o to, kde, ale jak. A přesycené materiálno mého "normálního života" mě tíží tak, že těžko můžu tak lehce vzlétnout. (Vzlétnout k trůnům bohů, nejlépe, že.)


Fotky v článku:
1. a 2. Himálaje ze "spodu" a z vrchu
3. část našeho "komunistického spolku" (komunistický proto, poněvadž se dělíme o vše :) )
4. pokoj při bouři s papírama
5. trochu rozrostlejší komunistický spolek- vínová sešlost v mém novém bydlení
6. a kompletní komunistický spolek i s mužnou částí: nakupování na trzích v Gdaňsku
 


Comments

1 Máta peprná | Email | Web | 1. october 2015 at 23:07 | React

Jako by jsi vzala moje myšlenky, upravila je do srozumitelné podoby a zveřejnila. Jak já Ti rozumím! Nebo si to aspoň myslím... Až na to, že je mi moc dobře i tady.
Ale přes to, jak to tady miluju, upínám se k něčemu, co ani nevím, co je... Ale je to něco, co pro mě znamená svobodu. Psi na volno, vítr ve vlasech a protančit se až ... kam vlastně?

2 Tey | 2. october 2015 at 20:06 | React

Tenhle článek mi celkem vzal dech. V září jsem nastoupila do 1.ročníku na čtyřletý gympl a už za měsíc jsem stihla zjistit, že gympl je vážně k ničemu. Na druhou stranu se mi to ale neustále mění a dost na tom mají zásluhu různí učitelé a můj vztah k určitým předmětům. Mám například úžasného profesora na biologii, který tomu vážně rozumí, ví o čem mluví a líbí se mi to, že mu nejde o to nás něco našrotit a napsat si písemku, ale je pro něho hlavní, aby jsme tomu rozuměli a v praxi díky tomu plno věcí pochopili.

Teď taková zvídavá otázka, ale ráda bych se zeptala, jak jsi se do Indie dostala? Neboť z tvého blogu jde dost poznat, že hodně cestuješ a po samých nádherných místech, které bych v budoucnu ráda viděla na vlastní oči. Nechtěla bys o tom sepsat článek? Třeba právě o cestě do Himalájích? Jak vyjít finančně apod.? Děkuji.. :-)

PS: Bylo by možné nechat si od tebe vyrobit tričko s jedním nápisem, který  je v tomto článku na obrázku?
http://virus.blog.cz/1506/parada-ofelie-na-veggieparade

3 Sam | 3. october 2015 at 10:38 | React

Opatrně s těmi soudy o školství. Jsi-li na gymplu může se ti to tak snadno zdát, ale to není dostatečný vzorek na celkové odsouzení. Ne všechny školy jsou takové.

4 Vlasta | Email | Web | 3. october 2015 at 18:11 | React

Fotky se mi nezobrazují. :/
Jo, taky mi chození do školy přijde jako ztráta času. Já se chci učit - fakt, spousta věcí mě zajímá a ráda bych nasála co nejvíc informací, nechala se prostoupit co největším množstvím vjemů, jenomže jak píšeš, skrz tu spoustu zbytečností na to není čas. Mrzí mě to.

5 stuprum | Web | 4. october 2015 at 16:53 | React

Hospoda je ztráta času, na tempeh nemá. :)

6 Angel | Email | Web | 23. october 2015 at 0:13 | React

Náš vzdělávací systém je opravdu kapitola sama o sobě. Vždycky jsem tiše záviděla zemím, kde je to nastaveno jinak. U nás se to mění velmi pomalu, ale už teď naštěstí existují i alternativní školy a za to jsem moc ráda.

Nepřijde mi zase tak špatné o něčem pochybovat. Člověka to určitě posouvá a když si vezmeš, kolik věcí si vlastně díky tomu dokážeš dělat sama... Možná je to zdlouhavější, ale na druhou stranu to má i své výhody.
Pravda podle mě existuje, ale je jenom jedna.

Tvůj článek mě pohladil po duši, protože, i když z něj vyzařuje smutek, tak je tam i ta tvoje krásná láska k přírodě.

7 DorothyAttat | Email | Wednesday at 4:28 | React

Absolutely NEW update of SEO/SMM software "XRumer 16.0 + XEvil 3.0":
captcha solution of Google, Facebook, Bing, Hotmail, SolveMedia, Yandex,
and more than 8400 another types of captcha,
with highest precision (80..100%) and highest speed (100 img per second).
You can connect XEvil 3.0 to all most popular SEO/SMM software: XRumer, GSA SER, ZennoPoster, Srapebox, Senuke, and more than 100 of other software.

Interested? You can find a lot of introducing videos about XEvil in YouTube.
Good luck ;)

XRumer20170718

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.