BLOG | KDO JE OFÉLIE | ILUSTRACE | MALBY NA TEXTIL | TIŠTĚNÉ | KONTAKT


prosím o strpení, blog je v "rekonstrukci", tudíž tady nic nefunguje. (snad už nefungujou "jen" rozřazení článků do rubrik..)

Vivat minimalism

17. october 2015 at 15:49 | Ofélie |  Random
Já tomu internetovému světu nerozumím. Když člověk píše články básnířsky zastřeně a střípkovitě, lidé je chápou a pisálka komentáře těší. A když si tedy pisálek řekne, že by mohl psát víc otevřeně a popisovat ta fakta svého bytí, nese se to s neporozumněním.
Neumím psát tak, abych obsáhla celou svoji hlavu.

Člověk pak zjistí, že píše vlastně na blog proto, aby se k jeho titěrným myšlenkám konečně někdo vyjádřil. Že jsou to ty výkřiky, které nestačí povědět tužce a papíru, že nestačí je zmateriálnit barvou, přes kterou někteří lidé lépe slyší (haha, tím myslím samozřejmě postování akvarelů a tuší na sociální média :D ). Ty myšlenky, které člověk chce zveřejnit, protože se za ně nestydí, ale v reálném životě asi nikoho kolem moc nezajímají a tak má potřebu je sdělit alespoň jinde.

Stejně mě nikdo neposlouchá.
Život se mi trochu stočil.
Bydlím teď dvojmo. Že přes týden ve staré kovárně uprostřed Prahy. Bílý starý dům, přestože vymalovaný, vevnitř cítíš, že to tepe. Všechny ty jiskry, temno, žhavý oheň ve kterém se tvoří... Z toho domu to dýchá i přes vybílené stěny. Kulaté stropy, vysokánská půda s dřevěnými trámy uprostřed, voňavý sklep a roztomilý dvorek do ticha vesnice uprostřed velkoměsta. Do pokoje lézt po bílých dřevěných "mlynářských" schodech, široké dveře, pokoj se šikmou střechou a tím krásným trámem uprostřed... Je mi tu dobře. I když mám v pokoji krabice s knihami a laky, i když se topí jen dole v kamnech a nahoře je zima. I když je sprcha jen koutem v kuchyni, kde donedávna nebyla ani lednička, jen dřevěné police. Ale tenhle dům stále dýchá a žije příběh, který je tak trochu pohádkový...


Nejsem tu ani sama. Přes den je tu pět architektů, kteří tu něco tvoří a nahoře bydlí Z. Ráda ho potkávám, i když spolu moc nepromluvíme. Stydíme se. Z hraje na elektrickou kytaru a na bicí a často, když si vařím v kuchyni večeři a někam odcházím, nechce se mi nikam, když slyším z vedlejšího pokoje ten prapodivnej alternativní rock, co si hrává. Často se jen opřu o stěnu a poslouchám. Přede mnou svítí jedna zářivka a jinak je dům ve tmě. Ale všude se line linka té a oné struny. Nechce se mi odcházet, když je mi tam tak dobře. Těšívám se ze školy na ten dům. Jako by se mnou mluvil.
Ráda chodím kolem krbu, vždycky mě pohladí to teplo, které stojí jen před tím ochočeným ohýnkem a po celém domě pak už ne.
Bydlí tu také nějací skřítci, záškodníčci. Asi z dob, kdy se tady ještě kulo železo. Možná jsou naštvaní, že jsme jim ten černý začouzený kouzelnický kutloch vybílili... Pořád se nám něco ztrácí a nacházíme věci na naprosto nevypočitatelných místech. Asi skřítky začnu krmit, abych si je udobřila a nebrali mi kartáč na vlasy, ponožky a klíčky ke kolu...

Ráda sedávám dole v kuchyni. Když se ráno vzbudím, buď se zahřeju jógou a nebo rovnou sbíhám do kuchyně ještě zabalená v dece. Osprchuju se, v kuchyni je klid a mám svůj prostor.. Rána jsou tady úplně jiná než ty hodiny uprostřed dne, které jsou živé a člověk se nikde neschová... Ale vyhovuje mi to.
Ráno je ticho, zima, mokré nohy mi mlaskají o kamenou podlahu.. I po sprše zabalená do deky pobíhám po kuchyni a chystám snídani a oběd. Každé ráno stejné.
Jím jen třikrát denně.

Když jdu do školy na později, sedávám si na dřevěné prkno opřená o skleněné dveře do zahrady. Kávu neumím pít pomalu. Piju slabou. (Dostala jsem od jedné milé slečny K úžasně voňavou hnědou kávu, kterou mi má blonďatá dámská polovička namlela a já nalezla lásku a krásu v kávovém rituálu.)
Do školy na kole, čistím si hlavu.
(Jo a Z jezdí taky na kole, takže můj Šemík nestojí alespoň v předsíni sám.)

A že je tu zima vám píšu... Sedím teď na matraci, zababušená do peřiny a dvou dek, v noci přidávám ještě spacák. Ve dvou svetrech, dvojích ponožkách, s šátkem kolem krku a levou rukou na horkém hrnku s čajem. Venku krápe.

Poslouchám Joy Division.

Někdy chodim spát dolů ke kamnům. Vezmu si dolů karimatku posloucháme praskání dřeva. Do půlnoci přikládám, do rána trochu mrznu, Balú mi lehává stočený kolem hlavy.

Snad že ta zima dokáže v člověku trochu uklidit. Méně potřeb, základnější myšlenky, nepřetáčím věci a nemyslím tolik tím ženským mozkem. Víc prožívám.
Těšívám se každý den na ten dům. Až po pár dnech zase uvidím mého milého. Těšívám se každé ráno na to, až vyrazím na kole a budu zase nad věcí, poněvadž k tomu mi Šemík pomáhá... Těšívám se na chození kolem krbu a kolem Z. Na to, až si lehnu pod peřinu. Na přikládání do krbu. Na Máňu a mé ostatní dámy. Na krájení cibule a vynášení kompostu. Na Balúovo vrnění a zpívání když se vrátím domů. Na hezké chlapy v tramvaji. Na hudbu.

Na úsměv.

Dívám se do plýskanice ven na zahradu a představuju si, jak celý ten malý koutek o zeleň dost ochuzený zaplním, vyseju bazalku, mátu, meduňku, koriandr, špenát a polníček úplně všude, spousta měsíčku, echinaceu, vysázím rajčata a na plot hroznové víno... Jak do kompostu nasázím brambory a dýni. Jak si pořídím slepičky od Slepice v nouzi a vyrobím jim extravagantní domeček z recyklovaného materiálu.
Těším se na zimu, až budu šít, víc číst a začnu zase chodit plavat.

Ale nežiju tím, vím co je teď a že mi to trvalo dost dlouho. Zjistit, že přítomnostje nekonená.

Znovunalezla jsem lásku k vaření, která nikdy nezmizela, ale díky těm dvoum měsícům v Indii jsem pochopila krásu tradičních českých surovin. Vařím mnohem víc z prosa, pohanky, červené pšenice, petržele a brambor. Cítím se víc plynoucí s tokem přírody, když vařím ze sezónních surovin a že za mnou je menší stopa...


Hodně maluju, nejvíc se vymalovávám ze stýskání si po Himálaji, pak taky trochu kvůli škole... Budu to zkoušet na uměleckou, nakonec jsem se na poslední chvíli díky mamince rozhodla.

kočičí hlavy



 


Comments

1 Renyu | Email | Web | 17. october 2015 at 17:00 | React

Juj, to vypadá chutně ^-^

2 Kika | Email | Web | 17. october 2015 at 17:02 | React

Nedokážu se vcítit do toho, že bych si takové bydlení svým způsobem zamilovala, děsilo by mě, miluju pohodlí a krásu a sama teď nebydlím úplně v tom co bych si představovala a šťastná z toho rozhodně nejsem... ad komentáře - docela rozumím co tím chceš říct, jednu dobu jsem měla pocit takového nepochopení, že jsem až skoro psát úplně přestala..

3 Vlasta | Email | Web | 17. october 2015 at 17:28 | React

Taky občas zjišťuju, že blog už dávno není jen náhodným místem, ale že cíleně píšu o něčem, o čem se potřebuji poradit.. Důvěrněji, možná trochu anonymněji, prostě po svém...
Taky mi bývá zima. Mám pokoj u zdi domu, táta netopí plynem a oheň z kamen ke mně nedosálá. Takže chodím brzo spát, čtu si a zahřívám ztuhlá chodidla.
Na kole v takové ranní zimě? Obdivuju.

Jsem zvědavá, jestli se na uměleckou dostaneš. :-)

4 Kath | Email | Web | 17. october 2015 at 20:45 | React

Maluješ nádherně O_O  :-)

5 wewoda | 17. october 2015 at 20:49 | React

Velice pěkně napsané. Zima mě tedy spíše deprimuje, radši mám sluníčko a teplo. Zima pro mě není konejšivá, uklidňující, ale trpká a chladná. Obdivuji ale, jak dokážeš vnímat veškeré ty pocity okamžiku. Že jsi našla radost v maličkostech. Je to velice sympatické. PS.: Doufám, že umělecká klapne a bude fajn ;)

6 JennM | Email | Web | 17. october 2015 at 21:41 | React

To je nádherné. To vyjádření, použitá slova. :O Krása. Kresba je taktéž úchvatná. Vždycky jsem si představovala, že takhle budu žít. Musela jsem si to přečíst se zatajeným dechem. Moc se mi to líbilo. :-| :) :)

7 Sigmund Werther | Web | 17. october 2015 at 21:46 | React

Moc krásně napsané. Jinak zimu mám rád, ale v mé rodné chalupě bývá vždycky krásně vytopeno. Miluji ty okamžiky, kdy se vracím z procházky promrzlou přírodou a ve dveřích do obýváku mě teplo z kamen přímo udeří do nosu. Něco jiného je to ale v mém bytě ve městě, tam jsem většinou líný zapínat topení, tak nosím tlusté pletené svetry od babičky :-)

Jinak myslím, že maluješ moc krásně a držím palce, ať se na tu uměleckou školu dostaneš.

8 Baruschka | Email | Web | 17. october 2015 at 23:51 | React

Zima v kovárně? :-)
To zní zajímavě :-)
Moc krásně maluješ a já přemýšlím, že moje dcerka asi na uměleckou (i když průmyslovku) asi nemá :-)
A ten trám, ten Ti závidím :-) To je něco, co si moc přeju už strašně dlouho :-)

9 bez-iluzi | 18. october 2015 at 12:46 | React

Jak já ti rozumím. Bydlívala jsem na pevnosti. Spousta koček, kamna, metr tlusté zdi a čtyřmetrový strop. Do postele jsem chodívala po žebříku a domů cestičkou lemovanou kozími bobky :-) Občas mi to trochu chybí

10 Ofélie | Web | 18. october 2015 at 13:57 | React

[9]: ♥ ♥ ♥

11 Monica Otmili | Email | Web | 6. december 2015 at 18:18 | React

Umělecká Ti byla vždy souzená, přijímačky máš v kapse. ;)

Celý článek je tak uvolněný, prýští z toho, že jsi šťastná, což je v dnešní době dvojnásobně fajn.Živě si umím domek představit z Tvého popisu. A nutně potřebuju vědět, co se dá uvařit z prosa! :D

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.