BLOG | KDO JE OFÉLIE | ILUSTRACE | MALBY NA TEXTIL | TIŠTĚNÉ | KONTAKT


prosím o strpení, blog je v "rekonstrukci", tudíž tady nic nefunguje. (snad už nefungujou "jen" rozřazení článků do rubrik..)

Random

Pochroumané fotografie

8. march 2015 at 18:26 | Ofélie
Já blbá jsem si omylem smazala fotky z SD karty, leč můj milý mi našel způsob, jak i ty smazané z paměti dostat, takže jsem se pokoušela a většinu vytáhla vpořádku! :) Každopádně pár jich zůstalo stejně tak nezvěstných, nebo přesně takhle pochroumaných. Vlastně jsou některé lepší, než by byly původně..:)

Horou běží

28. february 2015 at 18:07 | Ofélie

Třídění barev

24. january 2015 at 18:03 | Ofélie

Poslední dobou prochází můj život mírnou změnou. Asi jsem objevila jednodušší cestu, nebo tak nějak bych to mohla nazvat.) A když člověk něco objeví a něco jiného opustí, asi se musí takovým obřadnějším způsobem očistit. Pro mě je to úklid (-takže neuklízím často). V pokoji mám jen knihy, deníky a postel. A tak jsem teď mile ráda využila času, kdy jsem nechodila na kurzy poslušnosti (=má milovaná Schuuule) a uklízela jsem aťák.

Vzpomínkové 2014

4. january 2015 at 17:41 | Ophelia
Výběr Oféliiných nejoblíbenějších fotografií z 2014. Na konci každého roku si nechávám vyvolat fotografie, co se mi za ten rok nastřádaly a s odstupem času odstoupily i pošetilé emoce dokonalosti a seznam vyvolávaných fotek se vždy alespoň trochu zkrátil od prvnotního očekávání.
Tenhle rok s tím trošku otálím, protože jsem se rozhodla udělat nějaké Oféliopohledy. Hlavně z ilustrací, leč i fotografie na nich budou mít svoje místo. Ještě nevím, jak to udělám, ale chci těmi pohledy někoho podarovat, takže až budou, dám o sobě vědět!

Některé ty fotky jste tady ještě neviděli. To aby to nebyla nuda. A taky hodně proto, že jsem s aktualitou fotek dost pozadu.

Fullufjäletské pusté pláně

2. january 2015 at 20:28 | Ophelia
Jako na zarostlém měsíci. (Po odmlce zase švédské fotky, přátelé.)

(a ta fotka... konečně slunko totiž ♥ )

Sám se sebou souzněný.

28. december 2014 at 17:46 | Ophelia
Peleším se v posteli, je skoro jedenáct dopoledne, čtu knížku od nějakého kreativního mozku, snídám pečlivě nakrájený ananas, poslouchám Bonobo a čuchám vypařující se olej a terpentýn z nedodělaného obrazu, které se z vedlejšího pokoje linou sem a pak asi i tím otevřeným oknem ven.

Jak už jsem psala v minulém převážně textovém článku, jsem tak šťastná, že se můžu válet a mám to dovoleno. Že to není jen v rámci prokrastinace, jak tomu bylo posledních několik měsíců (-že jsem měla dělat potisk pro nějakého človíčka a místo toho jsem si malovala svoje trička- že jsem se měla učit a místo toho ležela na zádech v tělocvičně s Balúem, koukala z okna a poslouchala hudbu- že jsem měla dodělávat výzdobu školy na náš filmový festival a místo toho jsem vařila a pekla- že jsem měla jet rychle domů a místo toho jsem šla ještě předtím plavat...) Takže už čtvrtý den se jen plácám a velmi vědomě si to užívám. Nelenoším! Jen si vychutnávám, že to, co dělám, dělat nemusím.

Každý den si užívám, že se můžu hýbat. Běhám, skákám přes švihadlo, cvičím s vlastní vahou, jógu. Při všem mě samozřejmě doprovází můj medvěd. Když jdu běhat, těším se z toho, protože vím, že nemám určeno, kdy se vrátím. Že můžu běhat klidně celý den. Že nemám na stole doma potom žádnej seznam, co mě ještě čeká.
Maluju velkej portrét Balúa olejem, mám tady rozdělané další dva obrazy akrylem, nějaké skicky, abych nezapoměla, co chci malovat poté. Na stole mi leží tři prázdná trička, která jen čekají, až na ně udělám ilustrace. Mám tady rozšité dvoje šaty, ušila jsem si nové podvazky, jsem v půlce s vyšíváním kapesníčků, nakoupila jsem si hrnky, které budu zdobit a nové voňavé olejíčky, abych mohla vyrobit spousta dalších šampónů...
Na posteli se válí hromada knih, které střídavě čtu, mám tady rozepsané 3 dopisy a neustále otevřený deník. Strhávám staré inspirace, co jsem měla nalepené na zdi a lepím nové, přitom dopisuji na zeď hesla, která mi utkvěla za poslední dobu v hlavě a něčím mě ovlivňují. Dělám si novou "vision board". Do deníku sepisuji, co chci změnit, co se mění a co už je definitivně se mnou změněno.
Sněží.

rozdělaná olejomalba. Balú. (teď, co článek publikuji, už mi obraz akorát usychá)

Tak nějak sem pořád vypisuju, co dělám. Asi vás to nebaví. Každý přece něco dělá. Většina z vás sem chodí prý kvůli fotkám, které tady poslední dobou moc nepřibývají. Mám ještě hromadu fotek z léta, které sem chci založit. Jen.. chápejte, teď na to není ta správná atmosféra :).

Přijde mi, že klid v duši se dostaví vždy jen, když člověk je on. Když já jsem já. A když vy jste taky JÁ. Když má každý volnost ukázat se ve svém jasu a kráse. Pak se člověk těší z maličkostí. Najednou se začne soustředit na nejzákladnější lidské slasti, které tady jsou, byly a budou, jen je v tom spěchu, nebo tlaku člověk nestihl vnímat.
Když stojím ve sprše a leji na sebe horkou vodu a vím, že tam můžu stát donekonečna, nikdo po mě nic nechce a já nemám závazky ani k té sprše, ani ke světu kolem, nic se ode mě neočekává, ani já sama pro sebe nic nechystám, prostě jsem a jsem v přítomnosti a vím, že až se mi najednou něco zachce, tak to udělám. A to je úžasná svoboda a ta svoboda je nekonečná. Člověk nevědomě rozkvete.
Společnost pořád něco očekává. A my, všichni, aniž si to uvědomujeme, tvoříme sebe podle ní. Nezáleží na tom, jestli se měníme zvnějšku, nebo zevnitř. Jestli se měníme subjektivně málo, nebo hodně. Vždy se měníme, ať už s tím souhlasíme nebo ne. Člověk, který se nemění, tady není, protože mu přítomnost už dávno utekla. A právě ty chvíle, kdy člověk v rámci možností tvoří opravdu jen sám sebe, kdy je pánem nad svou myslí, jsou nejcennější. Protože právě v nich se léčíme, rosteme, hýčkáme se.

ROZMAZLUJ SE.

Moudří lidé tvrdí, že meditací člověk dosáhne na dno nekonečna, že prý meditace je cestou k osvobození. A většina lidí si představí "pasivní meditaci", kdy se naše tělo nehýbe, naši mysl jsme ztišili a zůstali jsme jen my. Ležíme a snažíme se hlavně na nic nemyslet a celé je to tak trochu boj. A právě ta většina lidí si myslí, že přece takovou pasivitou svůj život nezměníme. Že přece musíme konat, aby se něco dělo a měnilo. Jenže právě v tom to je. Každý může meditovat podle svého, jak ho jeho já poprosí, v čem se cítí nejlépe.
Někdo se nalezne, když plave. Miluju ten pocit, to když najednou zapomenete, že plavete, když se všechen hluk utlumí, připadáte si vlastně jako za zdí, všechno je tak daleko, vy přestanete přemýšlet a necháte tělo, ať dělá to nejlepší co umí. A tělo si to užívá, už mu nikdo nekecá do toho, jestli a jak plave. A mysl je hýčkána, protože najednou cítí všechno čistě a nezakrytě. Všechny bublinky kolem jako by obsahovaly celý vesmír. Kůže si teprve teď užívá, že na ni přes vodu svítí světlo. A vy zůstanete nepozorován, přesto v centru dění a najednou vše chápete.
Jak již jsem psala, teprve v takové chvíli člověk kvete. A to je meditace. Chvíle, kdy se odprostíme od vší tíhy, předsudků, úkolů. Meditujeme právě v tu chvíli, kdy děláme něco, co nás baví a zapomeneme na svět okolo a všímáme si jen sami sebe. V tu chvíli léčíme tělo, mysl i duši.
Víc takových chvil. ♥

Zase jsem se dostala v psaní někam, kam jsem nechtěla. Ale budiž. ...Zajímalo by mě, co o mě vlastně víte? Já.. se tady vždycky tak vyleju. Myšlenky, které nechci psát do deníku, píšu sem. Je to takový divný svět v krabici ten notebook... Jako když se člověk dívá do domku pro panenky. Zapomene na svůj velký svět kolem a mysl se přesune do toho malého, co má tělo před očima. Člověka to jakoby vcucne a přijde mu, že je jinde. Někdy je na mě velký svět tak komplikovaný, že se ráda pohodlně nechám vcucnout do tohohle okna.

A... denně sem přijde kolem 100 lidí, přesto vůbec nevidím vaše názory, připomínky, ohlasy. Já jsem ráda za jakoukoliv ozvěnu!
Ofélie

Co Ofélie

24. december 2014 at 17:26 | Ophelia
Konečně klid. Vrátila jsem se z hor (ledovec, Rakousko) a tak se konečně můžu vrhnout na mé klasické "vánoční" chemické pokusy. Je to vždy po dlouhé době čas, kdy mám klid a volno a můžu tedy zpracovat všechny bylinky, co jsem přes rok pěstovala a pak sušila. Navíc na prosinec vychází doba, kdy už je konečně vylouhovaná třezalka, takže s ní můžu začít něco dělat. (Na třezalku chodím v létě, trhám jen květy a pak je půl roku louhuji v oleji (olivový + kokosový), vznikne krásný červený léčivý olejíček.) Abych šla stručněji k věci, o vánočních prázdninách tradičně vyrábím kosmetiku, kterou pak spotřebováváme další rok :)
A chtěla bych se s vámi podělit o pár "receptů"- šampon, balzám na rty, mastičky (s tím související domácí "vazelína" bez ropy) a třezalkový olej. Samozřejmě ne vše se dá skladovat takhle celé jedno léto a proto dosti věcí splácám těsně před použitím (všechny vlasové masky, tělové mléko, některé krémy na ruce/nohy a zubní pastu...) Na to bych taky mohla sepsat recepty, že..:) (Co z toho vás zajímá??)


(na fotce moje hromada brzo potřebných věcí, když jsem třídila v pokoji- malovaná trička na vyfocení a zabalení k poslání, pytel s konopím na mastičku, vedle sklenice s třezalkovým olejem a krabice s potřebami na šampón a balzámy, hromada krabiček na kosmetiku a hromada esenciálních olejíčků...)

Zároveň jsem dodělala všechny zakázky, co jsem měla kvůli Vánocům- tentokrát samá trička. A konečně se můžu vrhnout na pár dalších věcí, co už slibuju dlouho, ale přes ty "akutní" na to nebyl čas... (Jestli to čtete Kiro a Verčo, omlouvám se, po prázdninách, až budu v Praze, vlka a pesana posílám..:) )
Takže nezahálím, dokumentuju většinu ilustrací na ten textil, fotím v průběhu tvoření kosmetiky, posílám dopisy, co jsem zmeškala a vymýšlím tetování pro dvě slečny (jsem poctěna!). Mezitím se samozřejmě velmi rázně flákám.

Já... konečně si prostě užívám, že můžu jentak existovat a nic se po mě nechce, takže se najednou všechno děje vlastně samo, protože se do věcí nenutím, ale dělám je, protože chci. Znáte to :)


(Sklízení předposlední zeleniny- hromada mangoldu (něco jako kombinace špenátových listů a řapíků celeru), ještě je ho spousta venku, ale na to jsem neměla kapacitu v mrazáku. Všechno očistit, nakrájet a zlepšit se v tetrisu, když se snažím udělat v mrazáku místo jak na maso pro psa, tak zeleninu pro sebe.)

(A Balouškova večeře. Nádherné kravské plíce.)

A aby tady nebylo tak vážno: přechod Jeseníku- To jsme se snažili spoluvyfotit, když byl takový vítr, že člověk nemohl ani normálně stát na místě, natož jít, natož držet v ruce foťák :D (A Balú samozřejmě skákal do vzduchu a ten vítr se snažil ve skoku kousnout, ale mezitím ho to vždy odneslo i 2 metry a to jej děsně bavilo.)

Nikdy ne mezi nebem a zemí

6. december 2014 at 14:05 | Ophelia
Vyndavání nádobí z myčky, kdy je ještě hebké a horké. Otevřeš tu myčku a vyvalí se "sen", jako kdyby se hrníčky a talíře právě vzbudily a ty jen mlhavě vidíš, jak sen odchází, ale nemáš šanci pochopit, co se jim asi zdálo.

To by nebylo, aby Ofélie tohle "téma týdne" vynechala a nevyjádřila se.
(Křik racků, šumění borovic, hukot vln, z dáli slyšíme bouřku, vítr přilétl už i k nám, když běžíme, mokrý písek mlaská.. a pak, že planeta je tichá, pasivní, však tohle je ten nejopravdovější orchestr!)

Pro mě je to hlavně pocit, kdy vím, že žiju. Pocit, kdy jsem pevně nohama na zemi a tím myslím to, kdy je člověk spojen s matkou Zemí a vnímá všechny ty fyzické krásy, kvůli kterým tady přece jsme. Když může zanořit prsty do vlhké a trochu hrubé hlíny. Když mě hladí ranní slunce a usínám za večerní bouřky. Když se procházím po pláži a vlna mi vžene slanou vodu do bot, abych pochopila, že vše funguje pořád stejnými pravidly, aniž by do toho člověk mohl zasáhnout. Vlastně jsme děsně bezmocní, maličcí. A naše Země žije, aniž bychom to mohli ovlivnit. Je silná, krásná, vznešená <3
Jde jen o to se k ní prostě chovat hezky. Ne proto, že bychom ji měli zachraňovat, to ona zachraňuje nás. Ale proto, že je to naše Matka. Ona nám dává teplo, ona nám poskytuje vodu, možnost utrhnout si její plody. Je na každém, nakolik k ní bude slušný, když ona nás pořád vítá s otevřenou vřelou náručí i když děláme někdy tak bolestivé věci. Můžeme se za ní vždy vrátit a vždy nám odpustí <3


Naše Země je zdroj všech těch neskutečných, nepopsatelně krásných věcí, kterými oplýváme.


Ten nekonečný život, který si většina lidí ani neuvědomuje. Že vše se rodí a umírá, aby se znova zrodilo, aniž bychom to my, lidé, řídili.


Že je tolik věcí, které nám dávají sílu a uzdravují nás. Že můžeme na jazyku pocítit tolik nekonečně dokonalých chutí. A že jedna věc nás může i posílit, i zabít.

(tyto ohnivé krásky jsem dostala od svého milého)


Nikdy nebýt jen mezi tím nebem a zemí. Však můžeme dosáhnout nekonečně nahoru i nekonečně dolu. Je přece tolik možností, jak se ponořit do krás obojího. Člověk se může cítit naplněný jen v jedné z energií, ale je přece škoda neochutnat vše, když máme tu možnost. Pokud někdo tvrdí, že materiálno je špatně, nerozumí tomu, nebo musí být hrozně smutný, protože se dobrovolně ochuzuje o tolik krás.


Protože přece Země je materiálno. Vše si můžeme osahat, vše vyzkoušíme, ochutnáme, všechno nějak voní, něco je měkkoučké a něco hrubé... Je samozřejmě rozdíl mezi konzumem a láskou k tomu, co můžeme uchopit.

Láska k materiálnu je opečovávání zahrádky, kdy vidíme vznik nového života, komunikujeme s tím plodem vzrostlým z hlíny, dáváme mu to nejlepší, co umíme, aby se nám poté odevzdal. Protože všechno naše jídlo může prožít plnohodnotný život zakončený tím, že splní své poslání. A to tím, že nakrmí někoho jiného, není tu zbytečně. Kdo tvrdí, že zvířata cítí a rostliny ne? Však všechno živé se rodí s tím, že chce něco dokázat, jinak by to vůbec nevzrostlo, kdyby to nemělo důvod. Přece proč se namáhat beze smyslu?


Mám ráda příběh věcí a proto vybírám, co se ke mně má dostat a co ne. Miluju sekáče, protože můžu adoptovat něco, co by jinak svůj příběh už skončilo. Ty nové věci v obchodě si stejně někdo koupí a člověk může začít vztah se svetrem s čistým listem, jenže to není tak dobrodružné. Když už to beru takhle, každé tričko má přece jinou energii, jinak se v něm cítíme a to je prostě to, že každý je jiný a potřebuje jiné zacházení.
Ráda si věci šiji, protože tím tomu ten život vůbec vdechnu a to je to nejkrásnější a nejjednodušší, jak se dostat ke zdroji. Tvořit. <3


Tím jsme se od země přesunuli k nebi. Nebe je to, kde si můžeme realitu tvořit sami. Kde si můžeme vymýšlet a my jsme stvořitel. Vymýšlení si není špatně! Proč bychom nemohli být strůjcem svého života? Je to jen náš osobní život, nikoho jiného! A proto my si nastavujeme vlastní pravidla! Svět, kde my jsme pány, je to náš svět, to v naší hlavě. Všechno tvoření, malování, šití, psaní, skládání hudby, věci o kterých přemýšlíme, o kterých sníme. Všechno to jsou možnosti, jak tvořit nové životy a příběhy, obohacovat náš společný svět.


Nejkrásnější maličkostí je uctívat vše, čeho se dotkneme. Děkovat, že ono jídlo mohu sníst, děkovat, že si mohu ty ponožky obléct. Protože každá "věc" má svůj příběh a potřebuje být oceněna a milována.
Ofélie

Hořící sny a noci

3. december 2014 at 21:05 | Ophelia
Otevřu blog.cz a všude je někdo nespokojený se vztahem, chlapi jsou hrozní a všichni jsou single. Já jsem nešťastnější. Nejšťastnější po boku svýho rozcuchanýho chlapa a je mi dobře. A polibte mi prdel, jestli to neni in.

Glosa č. 189 253 445: Borůvky a ananasy

27. september 2014 at 12:05 | Ophelia
Mám na duši pár věcí, co bych sem chtěla vyplivnout. Číst nemusíte.

Blog.cz je nějaký prázdný. Ne že bych tu sjížděla každý článek, vlastně skoro nic už tu nečtu, nedokážu se mezi tou hromadou dohrabat pěknému kousku. (Odpusťte ti, kteří píšete a sdílíte kvalitně, já prostě na to už nemám sílu- hledat.) A právě to to asi bude. Nebo se to zdá jen mně? Přiznám se, že dřív, kdy jsem byla mladší, asi jsem tenhle blog více pěstila, zalévala a starala se o něj, ale teď, jak už tak nějak nevím, CO tady, odbývám ho. Nechci rozhodně nic mazat, radikálně rušit, zákazovat a pravidlovat že NE a NIKDY. Ale zároveň vám nebudu namlouvat, že civět do obrazovky mě baví.

Tím rozhodně neshazuji vaši spoluúčast, protože blog je živen i z vaší strany a to určitě polovinou práce, protože k novému článku mě vždy budí jen ozvěny u toho předešlého. Pocit, že ty moje výplody někoho zajímají, mě svrbí, abych psala dál. Ne že ne. A proto vám moc děkuji za všechna ta milá slova, jen...

Víte... já radši pluju tam venku. Ha, to je nám novinka, že. Jenže... už mě tolik nebaví fotit. Nejraději si vyrazím s Balúem co nejtišeji, nejprázdněji nazdařbůh po lesích pryč. Bosa, bez brýlí, klíčů, peněz a té zdravé a nutné láhve Dobré vody. (Nebo Mattonky?) Prostě čistě. A to i bez fotoaparátu. Chvíli jít, chvíli si sednout do trávy a jen se dívat a pak běžet, abych se mohla zas těšit z pomalé chůze a vychutnávat si měkkost mechu. V mé mysli se v tomhle nic nezměnilo, jen už i ta těžká černá věc mě trochu omezuje a tak nefotím tolik, abych zvládla krmit blog.

Teď jsem nemocná, takže jsem si našla mezi spánkem a civěním do blba chvilku času, abych se svěřila. Nejkrásnější jsou ranní borůvky s banánem rozmixované v ananasovém džusu se skořicí a kardamomem. Pak se den vleče. Chrním, koukám na Princeznu Mononoke, zase chrním, píšu si s milým na fejsbuku a píšu kamarádce dlouhodopis. Mezitím milion ledvinového čaje (z psích a koňských ledvin pochopitelně.) s kvadrilionem medu a kvinkvagintiliardou citrónu a zázvoru. Nemůžu opomenout nepočítané kopy česneku co pucuju na slaný i sladký způsob, japonské polívky s hromadou kurkumy a chilli, že mi slzej snad i prsty u nohou a taky trošku kysaného zelí, Vincentky do nosu i do bříška a projistotu jedna pilulka vitamínu Cé denně.
Minulý rok jsem byla nemocná přesně ve stejnou dobu. (Snad o dva dny +- ?)

A abych napsala také něco smysluplného, když už jste sem vážili tu cestu, tak něco z Oféliina života:
Mám nového kamaráda. Má světlé šedozelené oči a trochu prasátkový obličej (je kulatý a někde uprostřed má malý nos, tak možná proto).

Fotka dnes nebude. Chtěla jsem nějakou zemitou. Růžovooranžovou. Ze života, plnou poučení, sešlehanou, ale stojící pevně na nohou. Plnou lásky, slunce, štěstí, hlubokého moře a vichru ve vlasech. Posílám vám alespoň nejmilejší obrázek, co jsem za posledních pár internetových dní viděla.

A pozvánku na přítelův blog, protože se konečně dokopal taky svoje fotky ukázat světu, protože nejsou zas tak hrozně hrozný. ↓ Takže kuk sem.
 
 

Advertisement